Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1714/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. března 2019 č. j. -33 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2018 č. j. -23, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v a 2 d ve spojení s y domáhala zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen " ").

2. Z napadených rozhodnutí a dalších příloh připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský úřad ve Frýdlantu nad Ostravicí, odbor regionálního rozvoje a stavební úřad (dále jen "správní orgán", případně "žalovaný") usneseními ze dne 29. 5. 2015 a ze dne 1. 6. 2015 zastavil řízení o umístění stavby rodinného domu a dalších staveb na specifikovaných pozemcích v k. ú. N. Žádosti stěžovatelky o opravu zřejmých nesprávností v písemných vyhotoveních usnesení správní orgán vyhověl jen zčásti opravnými usneseními ze dne 16. 2. 2018 (zn. a zn. ) a ve sděleních ze dne 16. 2. 2018 (zn. a zn. ) jí vysvětlil, proč vytknuté nesprávnosti v některých bodech neakceptoval a neopravil je. Stěžovatelka podala proti sdělením správního orgánu odvolání, které správní orgán posoudil podle jejich obsahu jako žádosti o přezkoumání, neboť odvolání nesměřovala proti rozhodnutím, ale proti neformálnímu úkonu - sdělením ve formě průvodního dopisu. S takovým postupem správního orgánu stěžovatelka nesouhlasila a obrátila se na Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu (dále jen "krajský úřad") s návrhem na učinění opatření proti nečinnosti správního orgánu. Krajský úřad přezkoumal postup správního orgánu a potvrdil jej jako správný. Stěžovatelčinu žalobu, označenou jako "žaloba proti nečinnosti správního orgánu", posoudil jako nepřípustnou a odmítl ji podle , , s odůvodněním, že stěžovatelka nebrojila proti nečinnosti žalovaného spočívající v nevydání rozhodnutí či osvědčení ve věci samé, ale domáhala se, aby žalovanému byla mj. uložena povinnost předat její podání jako odvolání nadřízenému orgánu. Uložení takové povinnosti neumožňuje.

3. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl. Ke stížním námitkám uvedl, že žaloba byla výslovně označena jako žaloba proti nečinnosti správního orgánu, mezi označením žaloby, jejím odůvodněním a navrženým petitem nebyl žádný rozpor, a proto nebyl žádný důvod usuzovat, že stěžovatelka snad hodlala žalobou brojit proti nezákonnému zásahu žalovaného správního orgánu; nebyl povinen poučovat stěžovatelku o tom, jaký žalobní typ bylo namístě v dané věci zvolit.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvala na tvrzení, že její odvolání proti sdělením správního orgánu měla být předána nadřízenému (odvolacímu) orgánu a vyjádřila přesvědčení, že ve spojení s petitem žaloby podané dne 30. 6. 2018 představovala její žádost ke krajskému úřadu ("předat odvolání proti sdělením správního orgánu odvolacímu orgánu") prostředek ochrany proti nečinnosti ve smyslu k podání zásahové žaloby, a nikoliv žaloby proti nečinnosti ve smyslu , jak dovodil Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka vytkla , že žalobu odmítl, aniž by se pokusil případné nesrozumitelnosti objasnit.

5. Stěžovatelka požádala o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem s tím, aby k jejich náhradě byl zavázán žalovaný.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí správních soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

8. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s ústavním pořádkem. Takové pochybení však v napadených rozhodnutích správních soudů neshledal.

9. K namítanému porušení a odst. 2 y, podle kterých se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, resp. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak, Ústavní soud předesílá, že tato práva jsou realizována tak, že ve spojení s příslušným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Je rovněž třeba mít na paměti, že práv zakotvených v až 3 y se lze domáhat pouze zákonem stanoveným způsobem ( y).

10. Shora uvedené je významné v posuzované věci potud, že stěžovatelka vyvozovala porušení práva na soudní ochranu ze skutečnosti, že žalobu odmítl jako nepřípustnou, aniž by se zabýval její podstatou. Z ústavněprávního hlediska však může být posouzeno pouze to, zda učiněná zjištění správního soudu mají dostatečnou a racionální základnu, zda jeho právní závěr není s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí či jiným pochybením, jež by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.

11. Posoudit podmínky řízení, tj. i přípustnost tzv. nečinnostní žaloby, je zcela v pravomoci správního soudu. Ústavní soud ověřil, že závěr krajského soudu o tom, jaký typ žaloby stěžovatelka uplatnila, stejně jako závěr o její nepřípustnosti, se odvíjel od posouzení žalobního petitu a posouzení, zda povinnost, jejíhož uložení se stěžovatelka domáhala, odpovídá povinnostem, které je správní soud oprávněn podle uložit správnímu orgánu. Správnost postupu krajského soudu potvrdil Nejvyšší správní soud, který se v odůvodnění svého rozsudku dostatečně podrobným a srozumitelným způsobem vyjádřil ke kasačním námitkám stěžovatelky, zopakoval, že neměl pochyb o tom, čeho se žalobou domáhala, a konstatoval, že bylo výlučně v její dispozici, jak vymezí předmět řízení.

12. Ústavní soud po zjištění, že odmítnutí žaloby a zamítnutí kasační stížnosti byla učiněna v souladu s požadavky kladenými na rozhodování obecných soudů a za současného dodržení výkladových pravidel s ústavní relevancí, tvrzenému porušení a 2 y nepřisvědčil. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory správních soudů obou stupňů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

13. Stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jejímu návrhu nevyhověl, neboť podle ustanovení si zásadně nese každý z účastníků i vedlejších účastníků sám; pouze v odůvodněných, výjimečných případech lze podle výsledku řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit jinému náklady řízení ( ). Stěžovatelka nevysvětlila, v čemž spatřuje důvody pro použití tohoto výjimečného institutu, a Ústavní soud k takovému postupu žádný důvod neshledal.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu