Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3504/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Václavíka, zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem, sídlem Horní Náměstí 365/7, Olomouc, proti I. výroku v rozsahu odmítnutí dovolání stěžovatele a II. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018 č. j. -302, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Kamila Příhody, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, konkrétně jeho I. výroku v rozsahu odmítnutí dovolání stěžovatele a II. výroku, pro porušení svých základních práv zaručených v , a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") ze dne 23. 6. 2015 č. j. -180 bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka o zaplacení částky 176 800 Kč s úrokem z prodlení z titulu škodné události (absence očekávaného rozmnožení jeho majetkových hodnot).

3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 5. 2017 č. j. -253 bylo rozhodnutí okresního soudu změněno tak, že žaloba se zamítá a vedlejší účastník je povinen zaplatit žalovanému (stěžovateli) na nákladech řízení částku 102 883,50 Kč. Při stanovení částky nákladů řízení krajský soud použil (dále jen " ") a přiznal vedlejšímu účastníkovi pouze částku představující polovinu nákladů řízení vypočtených podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Důvody pro použití krajský soud shledal v okolnostech případu, zejména v tom, že vedlejší účastník se prezentoval jako dodavatel v rámci programu "Zelená úsporám", v jeho nabídce byl označen jako projektant Ing. Vzatek, a mohlo tak dojít k určitému předpokladu, že nabídka byla učiněna ve spolupráci s Ing. Vzatkem a v souladu s projektem pro získání dotací, a že žalovaný si je vědom, že na prováděné práce bude poskytnut příspěvek z tohoto programu.

4. V záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání žalovaného proti výroku rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že krajský soud se ve svém rozhodnutí neodklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při použití .

II.

Argumentace stěžovatele

5. K porušení práv stěžovatele mělo podle jeho tvrzení dojít v důsledku nedostatečného a vadného odůvodnění použití , v čemž stěžovatel shledává porušení práva na soudní ochranu plynoucího z článku 36 odst. 1 y, a v důsledku nesprávného přiřazení dovolání k soudnímu oddělení 25 Cdo, v čemž stěžovatel shledává porušení práva na zákonného soudce podle y.

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud při své úvaze o možném použití nejen, že své závěry nedostatečně (i vadně) odůvodnil, ale pominul vícero rovin celého sporu - např. vadné vyhodnocení toho, co všechno a jak bylo mezi právní předchůdkyní vedlejšího účastníka a stěžovatelem ujednáno, odmítání dílčí úhrady faktury stěžovatele přes původní dohodu s právní předchůdkyní vedlejšího účastníka, "vyhození" stěžovatele ze stavby a dodělání díla jinou stavební firmou, chyby samotného vedlejšího účastníka v řízení o vyplacení dotace. Rozhodnutí krajského soudu pak považuje stěžovatel za překvapivé, neboť krajský soud nedal stranám prostor se vyjádřit k tomu, že hodlá být veden úvahou o použití .

7. Stěžovatel poukazuje dále na skutečnost, že dovolací soud chybně posoudil míru procesního úspěchu ve věci podaných dovolání, když procesní neúspěch vedlejšího účastníka byl větší než procesní neúspěch stěžovatele.

8. Konečně pak stěžovatel uvádí, že změnou přiřazení dovolání stěžovatele k senátu 25 Cdo (kdy původně bylo dovolání přiřazeno senátu 33 Cdo) došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce zakotveného v y.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná (viz téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

12. Ústavní soud se k problematice nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2012

sp. zn.

, N 173/67 SbNU 111). Náhrada nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014

sp. zn.

, N 118/73 SbNU 821). V tomto směru lze dále odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2013

sp. zn.

(N 31/68 SbNU 335), kde se uvádí: "Zdůrazňuje-li ustanovení výjimečnost nepřiznání náhrady nákladů řízení, okolnosti zvláštního zřetele hodné a možnost nepřiznat náhradu i z části, pak absence odůvodnění použití výjimky je extrémním pochybením, které přesahuje rovinu podústavního práva. Klasická právní zásada (exceptiones non sunt extendendae) vyžaduje, aby výjimky nebyly interpretovány rozšiřujícím způsobem a aby jejich použití bylo vždy náležitě odůvodněno."

13. Na druhou stranu však Ústavní soud setrvale (a to i nyní) zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o této náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda nejsou dány další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [viz např. nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či

sp. zn.

ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)]. Dle názoru Ústavního soud pak krajský soud v dané věci v souladu se shora odkazovanými rozhodnutími identifikoval okolnosti mající podstatný vliv na přiznání náhrady nákladů řízení jen zčásti a v odůvodnění svého rozhodnutí je dostatečně rozvedl. Pokud krajský soud dospívá v odůvodnění svého rozhodnutí k závěru, že stěžovatel si byl nebo měl být vědom existence projektové dokumentace vypracované v souvislosti s programem "Zelená úsporám" a tento závěr pak promítl do rozhodnutí o nákladech řízení, nepovažuje Ústavní soud s ohledem na provedené důkazy tento závěr za excesivní vybočení ze zásad pro hodnocení důkazů stanovených v . Krajský soud navíc jasně konstatoval, že tato vědomost žalobce nemá vliv na rozhodnutí ve věci samé, pouze na výrok o nákladech řízení.

14. Porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele Ústavní soud neshledal ani v hodnocení procesního (ne)úspěchu dovolacím soudem při rozhodování o nákladech dovolacího řízení. Obě dovolání byla v plném rozsahu odmítnuta pro nepřípustnost a nelze tak hovořit o menší či větší míře neúspěchu některé ze stran.

15. Pokud jde o námitku směřující k porušení práva na zákonného soudce podle y v důsledku změny senátu projednávajícího dovolání stěžovatele, ani tuto nelze považovat za důvodnou. Ústavní soud považuje za nesporné, že případné změny pravidel pro určení zákonného soudce v průběhu soudního řízení musejí být upraveny zákonem (viz např. změna příslušnosti soudu nebo podjatost soudce) nebo rozvrhem práce příslušného soudu [viz , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů] v takové míře podrobností, která umožňuje nalézt oporu pro každý jednotlivý případ. Zároveň je však nutné připustit, že nelze zcela eliminovat prostor pro individuální zvážení okolností. Dle jednacího řádu Nejvyššího soudu pro rok 2017 (dostupného na webových stránkách www.nsoud.cz) je pro přidělení napadené věci určující charakter hmotněprávní, popř. procesněprávní sporné právní otázky, kterou má dovolací soud řešit, nebo která je za takovou v dovolání označena, přičemž věci, které nelze přímo podřadit specializaci stanovených soudních oddělení, přiděluje předseda kolegia na základě kritéria agendové blízkosti a v zájmu jejich plynulého vyřizování. Pokud tedy došlo k přeřazení přidělení dovolání stěžovatele ze senátu 33 Cdo, který rozhoduje primárně o dovoláních ve věcech závazkových s výjimkou věcí z pojištění a věcí obchodních a o dovoláních ve věcech, v nichž je řešena otázka ochrany spotřebitele, není-li stanoveno jinak, k senátu 25 Cdo, který rozhoduje primárně o dovoláních ve věcech sporů o náhradu škody a nemajetkové újmy včetně přímých nároků proti pojišťovně a ve věcech obdobných s výjimkou sporů podle , o nichž se rozhoduje v soudním oddělení 30, anebo v soudním oddělení 21, šlo o postup souladný s rozvrhem práce Nejvyššího soudu. Meritem projednávané věci byl totiž nikoliv závazkový vztah mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem (jeho právní předchůdkyní), ale nárok na náhradu škody.

16. Ústavní soud s ohledem na vše výše uvedené neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Samotná skutečnost, že stěžovatel není spokojen s výsledkem civilního řízení, namítané porušení jeho práv nezakládá.

17. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu