Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2329/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jiřího Zemánka a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FALOAN s. r. o., sídlem Hoblíkova 507/34, Nový Jičín, zastoupené Mgr. Ivo Hudečkem, advokátem, sídlem Štefánikova 904/2, Nový Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018 č. j. , usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. prosince 2015 č. j. , -8 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2015 č. j. -3, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Luďka Poláška a Moniky Poláškové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých základních práv zaručených a d.

2. Z ústavní stížnosti, k ní přiložené kopie napadeného usnesení Nejvyššího soudu a z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku (https://isir.justice.cz) Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jako věřitel v insolvenčním řízení úpadce Luďka Poláška, vedeném Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. , uplatnila přihláškou pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 21. 3. 2014 v celkové výši 146 791,14 Kč. Při přezkumném řízení, jež se konalo dne 16. 3. 2015, popřel insolvenční správce část uplatněné pohledávky a ve vyrozumění o popření doručeném dne 19. 3. 2015 informoval správce stěžovatelku o popření příslušenství přihlášené pohledávky ve výši 71 793,29 Kč a důvodech popření. Stěžovatelka své právo podat incidenční žalobu o určení pravosti pohledávky nevyužila. Po marném uplynutí lhůty k podání incidenční žaloby krajský soud v záhlaví označeným usnesením rozhodl o odmítnutí pohledávky stěžovatelky ve výši 141 105,29 Kč (s poukazem na postup dle ) a ukončení její účasti jako věřitele v insolvenčním řízení v části odmítnuté pohledávky.

3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení krajského soudu tak, že přihláška pohledávky stěžovatelky se odmítá ve výši 142 291,14 Kč a v této části končí její účast jako věřitele v insolvenčním řízení.

4. V záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu bylo následně jako nedůvodné zamítnuto dovolání stěžovatelky proti uvedenému usnesení vrchního soudu.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. K porušení práv stěžovatelky mělo podle jejích tvrzení dojít rozhodováním soudů o popření její pohledávky jako věřitele v insolvenčním řízení vedeném dle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka brojí proti právnímu posouzení pravosti a důvodnosti popření pohledávky, přičemž dle jejího názoru rozhodování o dovolání je založeno na argumentaci odchylující se od ustálené judikatury vztahující se na posouzení obdobných věcí. V "posunu v právním posouzení" shledává stěžovatelka porušení svých "ústavou daných a zaručených práv".

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nesprávně právně vyhodnotily rozlišení jistiny a příslušenství pohledávky pro účely uplatnění postupu podle . Stěžovatelka poukazuje na odchýlení se argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí o dovolání od původní judikatury bez toho, že by byly splněny podmínky pro změnu přístupu k řešení nastolené právní otázky.

7. Stěžovatelka též brojí proti samotnému úkonu popření pohledávky insolvenčním správcem, a to z hlediska jeho určitosti a náležitostí doručeného vyrozumění o popření pohledávky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu a neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by těmito rozhodnutími nastala v právní sféře stěžovatelky. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu nepřísluší. Do výkladu a použití podústavního práva může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže by v konkrétním případě extrémně vybočily z kautel zaručených v hlavě páté y. Jestliže postup obecných soudů v civilním řízení nevybočil z rámce stanoveného příslušným procesním předpisem, jeho rozhodnutí je přezkoumatelné a je přesvědčivě odůvodněno, není možno dovodit závěr o nespravedlivě vedeném procesu.

12. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů v insolvenčním řízení o přihlášené pohledávce, když se stěžovatelka neztotožňuje s jejich právním názorem. Ústavní soud však neshledal žádné pochybení v rozhodovací činnosti obecných soudů, které by mělo vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Naopak má za to, že soudy své závěry dovodily ze stěžovatelkou nezpochybňovaného zjištěného skutkového stavu a své právní hodnocení věci přesvědčivým způsobem odůvodnily. S námitkami stěžovatelky k postupu insolvenčního správce při popření pohledávky a vad jeho vyrozumění o jejím popření se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Spornou otázkou právního posouzení (ne)samostatnosti dílčích pohledávek tvořených nesplacenou částí jistiny, sjednaných úroků z úvěrové smlouvy a úroku z prodlení s plněním úvěrové smlouvy, řešily nejen výkladem relevantní právní úpravy, ale i poukazem na rozhodovací praxi soudů, kterou však není možno považovat za ustálenou. Rozhodnutí dovolacího soudu přesvědčivě zdůvodňuje jím vyslovený právní názor o akcesorické povaze příslušenství pohledávky i jednotnosti pohledávky, v níž se v jedné přihlášce uplatňuje jistina i příslušenství (bod 42 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Pečlivě zdůvodněn je i vyslovený právní názor, že pro účely použití se jednou pohledávkou rozumí souhrn jistiny a příslušenství pohledávky. Vzhledem k tomu, že závěry obecných soudů jsou přesvědčivě a dostatečně zdůvodněny, stěžovatelkou namítané porušení práva vlastnit majetek Ústavní soud neshledal.

13. Stěžovatelka dále namítá porušení práva na soudní ochranu, zaručeného článkem 36 odst. 1 y z důvodu, že "stěžovatel byl poškozen nevyučenou změnou judikatury". Ústavní soud je povinen chránit principy právního státu, mezi něž lze řadit mj. princip právní jistoty a předvídatelnosti práva. Z toho plyne i požadavek shodného výkladu zákona ve srovnatelných případech, v čemž se projevuje - kromě právní jistoty - i ústavní princip rovnosti ( a y, y). Rovnost a předvídatelnost práva ale nevnímá Ústavní soud absolutně, neboť i rozdílná řešení (v rovině podústavního práva) téže věci mohou být ústavně souladná. Je však nutné, aby obě tato řešení byla řádně, racionálně a ústavně konformně odůvodněna (srov. nález ze dne 13. 12. 2016

sp. zn.

, bod 18; nález ze dne 19. 12. 2017

sp. zn.

, bod 32 odůvodnění). Tyto požadavky vylučující svévoli byly při rozhodování dovolacího soudu naplněny, když ten své rozhodnutí řádně a rozumně odůvodnil. Ústavní soud tak neshledal, že by se stěžovatelkou napadená rozhodnutí obecných soudů ocitla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Pouhý nesouhlas s jejich závěry při použití běžného zákona, a to i v situaci, kdy dojde k odchýlení se od názorů jiných soudů při posuzování obdobných otázek, porušení práva na soudní ochranu nezpůsobuje a důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

14. Ústavní soud opět zdůrazňuje, že není povolán k výkladu a použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Právě Nejvyššímu soudu, na který se stěžovatelka obrátila se svým dovoláním, přísluší sjednocování rozhodovací praxe v zásadních právních otázkách. V posuzovaném případě Nejvyšší soud aproboval změnu právního názoru zastávaného v dřívějším rozhodnutí vrchního soudu, přičemž tento posun v judikaturních závěrech nevybočil ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval zásah Ústavního soudu.

15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Samotná skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem vysloveným soudy, namítané porušení jejích práv nezakládá.

16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu