Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2577/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele R. E., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou, sídlem Palackého třída 195/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2019 č. j. -521, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. srpna 2018 č. j. -441 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2018 č. j. -378, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z , 36 až 38 d a y.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), přečinu nebezpečného vyhrožování podle a odst. 2 písm. c) a přečinu výtržnictví podle . Za spáchání uvedených trestných činů byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit dvěma skutky. V prvním případě dne 8. 6. 2017 přišel stěžovatel kolem třetí hodiny ranní pod vlivem alkoholu domů, kde po ústní a fyzické potyčce zlomil tzv. hlavičkou nos poškozenému, který v bytě přespával za účelem pomoci stěžovatelově partnerce, která se chtěla od stěžovatele odstěhovat, načež stěžovatel ještě poškozenému kus nosu ukousl, čímž mu způsobil závažné poranění. V druhém případě dne 15. 7. 2017 zhruba kolem třetí hodiny ranní v baru stěžovatel po slovním a fyzickém konfliktu vyhrožoval poškozené (návštěvnici baru) zabitím (uříznutím hlavy), načež rozbil pivní sklenici a střep z ní přiložil poškozené na krk a slabší intenzitou jí střepem po krku přejel, čímž jí způsobil lehká a povrchová zranění. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě nerozporných svědeckých výpovědí. Odhaleným motivem stěžovatelova jednání byla emocionální stresová situace spojená s užíváním alkoholu. K otázce stěžovatelovy příčetnosti se soud vyjádřil tak, že stěžovatel nezavdal soudu důvod o této pochybovat a naopak soud ujistil, že si události pamatuje tak, jak je popsal, a zároveň nemá za důvodné znalecké zkoumání jeho osoby.

3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se zcela ztotožnil se závěry krajského soudu. Zároveň odvolací soud odmítl nutnost vypracování znaleckého posudku z oblasti psychiatrie ke zkoumání stěžovatelovy příčetnosti. Žádné v tomto směru relevantní okolnosti nevyplývají ani z jedné z předložených lékařských zpráv. Stěžovatel se psychiatricky léčil kvůli depresím, avšak stěžovatel sám předepsané léky vysadil a namísto toho požíval alkohol.

4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dovolací soud odmítl provést nový důkaz, stěžovatelem předložený znalecký posudek z oblasti psychiatrie, který již byl ostatně předložen jako nový důkaz v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Nejvyšší soud tedy toliko posuzoval, zda v proběhnuvším řízení existovaly pochybnosti o stěžovatelově příčetnosti. Žádnou takovou okolnost samotná obhajoba nezmínila. Stěžovatelovy výpovědi rovněž vylučovaly vliv duševní poruchy. Stěžovatele dle jeho slov trápily pouze deprese a partnerské problémy, což nejsou duševní poruchy ve smyslu trestních předpisů. Žádné pochybnosti o stěžovatelově příčetnosti tedy v řízení najevo nevyšly.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy bez řádného odůvodnění neprovedly obhajobou navržený důkaz (znalecký posudek). Zároveň nezohlednily ustanovení , týkající se nepříčetnosti a snížené příčetnosti. Krajský soud sám v průběhu řízení vyjádřil pochybnosti o stěžovatelově (ne)příčetnosti a měl tedy sám nechat vypracovat znalecký posudek. Namísto toho se tázal na nutnost vypracování znaleckého posudku samotného stěžovatele, jehož psychický stav byl očividně v nepořádku. Soudy pak nevzaly v potaz ani zprávu stěžovatelova ošetřujícího psychiatra. V dovolacím řízení pak stěžovatel předložil vlastní znalecký posudek, který však dovolací soud nevzal v potaz. Jiné stěžovatelovo trestní řízení pak bylo právě z důvodů snížené příčetnosti odloženo. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.

9. Ke stěžovatelem vzneseným námitkám se v úplnosti vyjádřil Nejvyšší soud, na jehož odůvodnění lze v podrobnostech odkázat. Především je třeba konstatovat, že stěžovatelovy námitky se do značné míry opírají o nové důkazy, které jsou předmětem zkoumání v řízení o povolení obnovy řízení. Ústavní soud (obdobně jako dovolací soud) není příslušný k hodnocení takto předložených nových důkazů. To je úkolem nalézacího a odvolacího soudu. Podobně jako Nejvyšší soud se mohl Ústavní soud zaměřit toliko na přezkum toho, zda soudy vedly důkazní řízení a hodnotily provedené důkazy v souladu s ústavními principy. V tomto směru pak žádné pochybení neshledal.

10. Odvolací i dovolací soud se s námitkami týkajícími se stěžovatelovy nepříčetnosti vypořádaly, s ohledem na jim dostupné důkazy, zcela dostatečně, logicky a srozumitelně. Nalézací soud sám žádné pochybnosti o stěžovatelově příčetnosti neměl, respektive z odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí takové pochybnosti nevyplývají. Tyto stěžovatelovy námitky tedy zůstávají nepodložené. Po vyhodnocení všech důkazů dle názoru soudů žádné pochybnosti ve skutkovém stavu nezůstaly, a nemohlo tedy dojít k porušení zásady in dubio pro reo. Žádné klíčové důkazy přitom soudy nepřehlédly, neboť se zabývaly i předloženými lékařskými zprávami. Za prokázaný motiv stěžovatelova jednání označily stres, emocionální vypětí a ztrátu zábran (v důsledku požití alkoholu), což je závěr plně odpovídající všem provedeným důkazům.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu