Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1533/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Biem, advokátem, sídlem V Holešovičkách 94/41, Praha 8 - Libeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2018 č. j. -41, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. května 2017 sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2016 č. j. -662, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d, jakož i jeho práva podle a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 10. 2016 sp. zn. byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle a 2 písm. b) , za nějž byl podle za použití a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 12. 2014 sp. zn. , který byl obviněnému doručen dne 11. 12. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 5. 2017 sp. zn. z podnětu odvolání stěžovatele tento rozsudek městského soudu ohledně stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) trestního řádu zrušil. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že ho uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle , 2 písm. b) . Za tento zločin stěžovateli uložil podle za použití a souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 12. 2014 sp. zn. , jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodl také o náhradě škody.

4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018 č. j. -41 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku vrchního soudu, a to jako zjevně neopodstatněné.

5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že dne 10. 5. 2015 v 19.24 hodin v pivnici poté, co poškozený nemohl najít finanční hotovost na zaplacení útraty ve výši cca 1 500 Kč, neboť měl u sebe pouze 1.200 Kč, poškozeného vytlačil z pivnice a za ruku ho odtáhl k bankomatu v úmyslu poškozeného přinutit k vybrání dlužné finanční částky z bankomatu a předat ji na úhradu dluhu barmance, k čemuž nedošlo, neboť u bankomatu stěžovatel zjistil, že poškozený nemá platební kartu, a proto ho znovu uchopil za sako a táhl ho zpět k pivnici, přičemž ho po cestě 6x udeřil pravou rukou do obličeje a zatlačil ho na stěnu, v důsledku čehož poškozenému způsobil kontuzi očního bulbu a levého hemitoraxu a exkoriaci krku za levou ušnicí, během cesty zpět k pivnici k nim přistoupil spoluodsouzený M. R. a poškozeného označil jako osobu, která naproti v herně dluží 2 000 Kč, a spolu se stěžovatelem z poškozeného násilím servali jeho oblečení, kromě slipů, kterého se zmocnili a odhodili je do křoví, takže poškozený byl nucen se vrátit do pivnice bez oblečení, v důsledku čehož se u něho po čtrnácti dnech rozvinula posttraumatická stresová porucha, která se projevovala zejména depresemi, poruchami spánku, děsivými sny, vzpomínkami (záblesky minulosti), projevy úzkosti, přičemž byl nucen vyhledat psychiatrickou pomoc, a tyto následky jej omezovaly v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel není spokojen se skutkovými zjištěními obecných soudů o příčinné souvislosti mezi svým jednáním (které v zásadě nepopírá) a psychickými problémy poškozeného, jakož i o závažnosti těchto problémů. Soudy vyšly ze znaleckého posudku MUDr. Petra Navrátila, nicméně stěžovatel upozorňuje, že poškozený vyhledal zdravotnickou pomoc až 4 měsíce poté, co se měla trestná činnost odehrát. Intenzita návštěv lékaře přitom byla a je toliko jednou za dva měsíce. Při těžké újmě na zdraví srovnatelné s újmami demonstrativně uvedenými v bývá ovšem takto krátce od události, která je příčinou těžké újmy, léčba mnohem intenzivnější, což naznačuje, že následky pro poškozeného nejsou tak závažné. Znalec vycházel v zásadní míře z tvrzení poškozeného, ač k určení existence těžké újmy na zdraví nestačí subjektivní pocity poškozeného, ale musí existovat objektivní skutečnosti, které se projevují tak, že dochází k citelné újmě v obvyklém způsobu života [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002 sp. zn. či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 1968 (Rt) 64/68]. Pokud posudek zmiňuje, že poškozený změnil po události bydliště a práci, není prokázáno, že by se tak stalo v souvislosti s předmětnou událostí. Skutečnost, že soud druhého stupně k námitce stěžovatele v tomto směru uvedl, že při svých úvahách ke změně zaměstnání ani nijak nepřihlížel, nemění nic na tom, že měl být proveden revizní znalecký posudek, neboť k ní přihlížel znalecký posudek výše zmíněný. Stěžovateli se nejeví, že by zásah do života poškozeného mohl být intenzity analogicky závažné takovým zatížením jako je zohyzdění, zmrzačení, ztráta pracovní schopnosti a obdobné poruchy ve smyslu až h) . Citelnou změnou nemůže být omezení v jeho koníčcích, když poškozený za ně označil poslouchání hudby a sledování televize (str. 14 znaleckého posudku), čemuž se může věnovat i nyní. I pokud poškozený posttraumatickou stresovou poruchou trpí, neznamená to automaticky, že by šlo o těžkou újmu na zdraví.

7. Pochybnosti lze mít v této souvislosti též o naplnění subjektivní stránky, totiž že stěžovatel měl a mohl vědět, jaké následky svým jednáním způsobí. Stěžovatel je přesvědčen, že těžko může osoba s rozumem průměrného člověka vědět, že pouhá přítomnost při svléknutí osoby do spodního prádla může způsobit těžkou újmu na zdraví.

8. Nebylo též přihlédnuto k některým skutečnostem svědčícím v jeho prospěch. Poškozenému se posléze po činu omluvil a oblečení mu vrátil. Motivem jednání přitom nebyl jeho vlastní prospěch, přičemž většina zúčastněných včetně stěžovatele byla pod vlivem alkoholu. Sám se přihlásil na Policii České republiky a spolupracoval s ní. Též má za to, že mu mělo být přičteno k dobru, že až do nástupu výkonu trestu pracoval jako řidič sanitky, tedy vykonával zaměstnání s určitým společensky prospěšným přesahem. A naopak bylo soudy přihlédnuto k tomu, že se již v minulosti dopustil trestné činnosti, ačkoliv nešlo o majetkovou ani násilnou trestnou činnost.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené .

10. Co se týče rozsudku městského soudu, ten byl ve vztahu ke stěžovateli, tedy v části, proti které zjevně směřuje stěžovatelova ústavní stížnost, již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu je ústavní stížnost v této části nepřípustná.

11. Ke zbývající části návrhu, totiž té, která nebyla shledána nepřípustnou, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

13. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že obecné soudy se stěžovatelem vznášeným otázkám věnovaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Zabývaly se hodnocením příslušného znaleckého posudku a navazujícího výslechu znalce, a to právě i z hledisek, na která stěžovatel upozorňuje. Znalec tak například vypověděl, že je zcela obvyklé, že pacienti s posttraumatickou poruchou vyhledávají pomoc až s jistým časovým odstupem. Nevyšly pouze mechanicky z existence nějakých obtíží poškozeného, ale hodnotily jejich závažnost a délku na základě provedených důkazů, včetně, avšak nikoliv pouze, předmětného znaleckého posudku. Vrchní soud mimochodem provedl i vlastní doplňující výslech znalce. O libovůli v rozhodování obecných soudů nesvědčí ani jejich úvaha, že z hlediska subjektivní stránky stěžovatel mohl vědět, že jde o tak frustrující, ponižující a potupné jednání, že může způsobit těžké následky v psychickém rozpoložení. Není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. To přitom platí i o problematice přitěžujících a polehčujících okolností. Pokud tak soudy dospěly k závěru, že přes určité polehčující okolnosti jako je snaha o omluvu poškozenému a spolupráce s Policií České republiky je přesto na místě uložení trestu dané výše, Ústavní soud porušení jeho ústavně zaručených práv neshledává.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle a podle jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu