Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2328/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. L. H., zastoupené JUDr. Pavlem Jiřičkou, advokátem, sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019 sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2018 č. j. -369 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. srpna 2018 č. j. -333, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť v jejich vydání spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu podle d.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle a 2 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a přečinem poškození cizí věci podle . Těchto přečinů se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že dne 11. 5. 2017 překonala oplocení a vnikla na pozemek bez svolení majitelů, a dále, že dne 13. 5. 2017 opět překonala oplocení a vnikla na tentýž pozemek bez svolení majitelů a na zahradě domu polila pěstované dřeviny a rostliny chemikálií přesně nezjištěného původu. Za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 7 196 Kč. K závěru o stěžovatelčině vině dospěl soud na základě výpovědí členů poškozené rodiny, výpovědi policistů a záznamu z tzv. fotopasti z místa činu.

3. Proti označenému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením, když se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu.

4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V hodnocení soudů nižších stupňů neshledal Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor, neboť dospěl k závěru, že jednání stěžovatelky vykazuje dostatečně závažnou společenskou škodlivost a její obhajoba byla v předchozích řízeních přesvědčivě vyvrácena. Všechny znaky uvedených skutkových podstat byly dle dovolacího soudu jednáním stěžovatelky naplněny a rovněž tak nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především namítá, že obecné soudy svévolně hodnotily provedené důkazy a obhajobou navržené důkazy neprovedly. Jejich hodnocení obsahuje tzv. extrémní rozpor mezi obsahem důkazů a závěry soudů. Stíhaným jednáním navíc dle stěžovatelky nedošlo k naplnění objektivní a subjektivní stránky vyjmenovaných trestných činů. Klíčová svědecká výpověď dle stěžovatelky potvrzuje její verzi, že na pozemek poškozených vnikla kvůli hračkám, které z jejího pozemku přehodily děti k poškozeným. Dále pak stěžovatelka v souvislosti se svévolným hodnocením důkazů poukazuje na znalecký posudek, jenž byl proveden 13 měsíců poté, co mělo dojít ke spáchání činu, a který hodnotil okresní soud zjevně v neprospěch stěžovatelky, když vzal do úvahy i zničení či poškození rostlin, které nebyly policií evidovány. Další pochybení spatřuje stěžovatelka v tom, že se obecné soudy nevypořádaly s její námitkou, podle níž došlo k poškození rostlin zvýšeným množstvím arsenu a jiných chemických prvků v půdě a ve vodě.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario); zde třeba poznamenat, že stěžovatelka výslovně nenavrhla zrušení usnesení Nejvyššího soudu, nicméně její námitky fakticky směřují i proti jeho obsahu. Ústavní soud tedy přistoupil i k přezkumu tohoto napadeného rozhodnutí.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu ( a y) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.

9. V ústavní stížnosti stěžovatelka pouze opakuje svoji obhajobu, kterou soudy vyhodnotily jako vyvrácenou. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

10. Z hlediska poslání Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (viz výše y) je podstatné, že obecné soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. ). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá pouze vlastní hodnocení důkazů a zdůrazňuje jednotlivé rozpory, které však soudy vzaly v potaz a ústavně konformně vyhodnotily. Vzhledem k tomu není úkolem Ústavního soudu provádět jejich nové hodnocení či přehodnocování, neboť není další instancí v posuzované věci. Stěžovatelka byla uznána vinnou na základě souboru nepřímých důkazů, jejichž možným hodnocením se soudy velmi podrobně věnovaly. Na jejich odůvodnění lze tedy u všech námitek zcela odkázat. To platí zejména u námitky tvrzeného rozporu mezi svědeckou výpovědí člena poškozené rodiny a závěrem soudů o přesném pohybu stěžovatelky, námitky posouzení relevance znaleckého posudku i námitky zohlednění vlivu arsenu v půdě. Soudy se tedy se všemi těmito námitkami dostatečně vypořádaly a v jejich postupu neshledal Ústavní soud ani žádné další ústavněprávní pochybení.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. září 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu