Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3732/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem Antonína Dvořáka 287, Turnov, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech č. j. -189 ze dne 9. 10. 2017 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -270 ze dne 4. 9. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal kasace v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle d (dále jen " "), dále právo zaručující rovnost účastníků řízení dle y, právo na rodinný život dle y a právo rodiče na péči o dítě a jeho výchovu dle y.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále též "okresní soud") č. j. -12, ze dne 3. 3. 2014 byla schválena dohoda rodičů v tom smyslu, že se nezletilé děti svěřují do péče matky a otec (stěžovatel) se zavazuje hradit výživné ve výši 2 800 Kč měsíčně na nezletilého M. a 2 200 Kč měsíčně na nezletilou V.

Dne 15. 8. 2016 podal stěžovatel u okresního soudu návrh na změnu výchovného prostředí nezletilých, v němž se domáhal, aby byla dosavadní výlučná péče matky nahrazena střídavou výchovou. Matka s takovou změnou nesouhlasila a navrhla, aby soud zvýšil výživné hrazené stěžovatelem a závazně upravil jeho styk s nezletilými.

Okresní soud rozsudkem č. j. -189 ze dne 9. 10. 2017 návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí nezletilých zamítl (výrok I.) a dále s účinností od 1. 9. 2016 zvýšil výživné na částku 8 000 Kč měsíčně u nezletilého M. a na částku 6 500 Kč měsíčně u nezletilé V. (výrok II.), načež stanovil výši a způsob úhrady dlužného výživného (výrok III.). Okresní soud rovněž určil, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilými stýkat každý lichý týden v pondělí po skončení školní docházky do 18:00 téhož dne, každý sudý týden ve čtvrtek po skončení školní docházky do pátku, kdy předá děti do školního zařízení; každý lichý kalendářní týden od čtvrtka po skončení školní docházky do pondělí následujícího týdne, kdy předá děti do školního zařízení. Upraven byl styk stěžovatele s nezletilými také o letních, jarních a podzimních prázdninách, jakož i o vánočních svátcích (výrok IV.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, nicméně Krajský soud v Hradci Králové (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. -270 ze dne 4. 9. 2018 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Stěžovatel se tak obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily otázku, zda došlo ke změně poměrů, jež by odůvodňovala přehodnocení dosavadního výchovného režimu a nařízení střídavé výchovy. Stěžovatel konstatoval, že změna poměrů nastala již jen v důsledku toho, že nezletilí jsou o několik let starší a on s nimi tráví více času. Kromě toho se zlepšily jeho pracovní a pobytové možnosti, které mu umožňují lépe se přizpůsobit péči o děti; v době rozhodování odvolacího soudu pak došlo ke změně v tom ohledu, že nezletilí nastoupili na další stupeň vzdělávání. Stěžovatel uvedl, že obecné soudy v otázce rozsahu styku s nezletilými pouze potvrdily tehdejší praxi, kterou mezi sebou rodiče zavedli, kdy se nezletilí nacházeli v péči otce po dobu 6 dnů ze 14. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že takto široká míra styku již neodpovídá výlučné péči jen jednoho z rodičů, a bylo proto namístě, i v zájmu nezletilých, nařídit střídavou výchovu. Dle jeho názoru by tímto způsobem byla zajištěna rovnost práv rodičů a jejich shodný podíl na péči o nezletilé, a to aniž by došlo k ohrožení stability výchovného prostředí, neboť nezletilí jsou již na pobyt u otce adaptováni. Nenařízení střídavé výchovy za situace, kdy se již fakticky o asymetrickou střídavou výchovu jedná a kdy v řízení nebylo zjištěno nic, co by takovému postupu bránilo, dle stěžovatele představovalo bezdůvodné omezení jeho rodičovských práv. Stěžovatel rovněž argumentoval tím, že v řízení nebyl respektován princip rovnosti účastníků řízení, neboť obecné soudy jednostranně upřednostňovaly tvrzení a důkazy svědčící v neprospěch jeho návrhu, před těmi, které svědčily v jeho prospěch. V této souvislosti zejména poukazoval na závěr znaleckého posudku z oboru pedopsychologie, že obě nezletilé děti jsou schopny se střídavé výchově přizpůsobit. Stěžovatel upozornil, že i přes toto jednoznačné konstatování obecné soudy použily předmětný znalecký posudek jako argument pro zamítnutí návrhu na nařízení střídavé výchovy, a to aniž by znalce vyslechly a odstranily tak případné pochybnosti ohledně možností interpretace jeho závěrů. Konečně pak obecné soudy dle stěžovatele pochybily v tom ohledu, že výši výživného určily paušálně procentem z dosahovaných příjmů s odůvodněním, že je takto postupováno i v jiných obdobných případech, nicméně již nijak nezohlednily konkrétní okolnosti projednávané věci, zejména rozsah styku stěžovatele s nezletilými. Obecné soudy také dle stěžovatele dostatečně nezkoumaly majetkové poměry matky, čímž opět porušily již zmíněný princip rovnosti účastníků řízení.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu listinného materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádro ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, že nebyly splněny podmínky pro změnu výchovných poměrů nezletilých v podobě nařízení střídavé výchovy. Sekundárně pak stěžovatel namítal nesprávný postup obecných soudů při určování výše výživného.

Ústavní soud v této souvislosti předesílá, že rozhodování o svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, se výrazně liší v závislosti na individuálních okolnostech každého případu. Je proto především na obecných soudech, které jsou s účastníky řízení v bezprostředním kontaktu, aby řádně zjistily skutkový stav věci, pečlivě zhodnotily veškeré důkazy a na základě toho posoudily, jaké řešení je v nejlepším zájmu nezletilého, neboť právě toto kritérium musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Ústavnímu soudu, jehož úkolem je ochrana ústavnosti, zásadně nepřísluší do nezávislého rozhodování obecných soudů zasahovat, resp. byl by oprávněn tak učinit pouze tehdy, došlo-li by v řízení před obecnými soudy k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Nic takového ovšem v nyní projednávané věci zjištěno nebylo.

Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a je v nich logicky a srozumitelně vyloženo, z jakých důvodů měly obecné soudy za to, že nedošlo ke změně poměrů, jež by měla vést k přehodnocení původní dohody rodičů ohledně výchovného prostředí nezletilých. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval tytéž argumenty, které uplatnil již v předchozím průběhu řízení a s nimiž se obecné soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Stěžovatel tedy prostřednictvím své ústavní stížnosti po Ústavním soudu fakticky požadoval, aby přehodnotil názor obecných soudů na vhodnost výchovného prostředí a na tomto podkladě napadená rozhodnutí zrušil. Takto ovšem Ústavní soud postupovat nemůže, neboť skutečnost, že stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá, a nic jiného, co by bylo možno obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout, Ústavní soud nenalezl. Totéž platí i ohledně stanovení výživného; ani zde Ústavní soud žádný exces v rozhodování, který by bylo možno označit za protiústavní, nezjistil.

Ústavní soud proto postupoval dle a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu