Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2696/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti K. T., zastoupeného Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem Maiselova 38/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019 č. j. -208, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2018 č. j. -173 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 3. 2018 č. j. -136, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se s odvoláním na porušení svého základního práva ve smyslu a d (dále jen " ") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 9 napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem ideální 1/6 ve výroku specifikovaných nemovitostí a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dovodil, že stěžovatel není a ani nemůže být v postavení oprávněné osoby, a to pro nesplnění podmínek stanovených , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé a v nákladových výrocích IV., V. a VI. potvrdil (výrok I.), ve výrocích II. a III. jej změnil (výroky II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně dovodil, že ve smyslu zákona o půdě stěžovatel není oprávněnou osobou, resp. dědicem oprávněné osoby ve vztahu k ideální 1/6 předmětných pozemků původní vlastnice L. H.; kvůli tomu je proto bezpředmětné, aby byly řešeny jiné podmínky pro vydání nemovitostí vyžadované zákonem o půdě.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Mimo jiné zdůraznil, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení věty první , neboť neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ). Soud připomněl, že požadavek na uvedení v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je podle obligatorní náležitostí dovolání; proto může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v souzené věci), je stěžovatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Požadavku na splnění předpokladů přípustnosti dovolání jako jeho obligatorních náležitostí však stěžovatel v souzené věci nedostál, když v dovolání předpoklady jeho přípustnosti řádně nevymezil, neboť neoznačil žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Dále také nekonkretizoval "ustálenou rozhodovací praxi" dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, řádně nevymezil dovolací důvod, neboť nespecifikoval právní posouzení odvolacího soudu, které pokládá za nesprávné a konečně ani nevyložil, v čem konkrétně by měla nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu spočívat.

Stěžovatel po shrnutí věcného a procesního vývoje před civilními soudy poukázal na to, že rozhodnutí nijak nezmírnila majetkové křivdy, které byly způsobeny jemu, resp. jeho právnímu předchůdci. Domnívá se také, že Nejvyšší soud posoudil jeho dovolání formalisticky, neboť obsahovalo veškeré zákonem stanovené obligatorní náležitosti a bylo v něm dostatečně poukázáno na procesně právní i hmotně právní otázku, při jejímž rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. To nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelem uvedená argumentace nesplňovala požadavky na výslovné uvedení sporné otázky hmotného nebo procesního práva. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud tak shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není jeho odmítnutí pro vady porušením y.

Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu