Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1372/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Družstva Pasáž, se sídlem Hrnčířská 1305/02, Děčín, zastoupeného JUDr. Františkem Penkem, advokátem, se sídlem Jistebnice 29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2019 č. j. -158, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. ledna 2018 č. j. -125, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Předchozí průběh řízení a vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. dubna 2019, stěžovatel podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2019 č. j. -158, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. ledna 2018 č. j. -125 ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. prosince 2018 č. j. -152. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle d. Stěžovatel současně navrhoval, aby Ústavní soud v souladu s o Ústavním soudu odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. ledna 2018 č. j. -125 ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. prosince 2018 č. j. -152.

2. Stěžovatel se žalobou podanou dne 12. ledna 2009 domáhal po žalované ELBEN s.r.o., v likvidaci, zaplacení 2 880 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady odpovídající výši ceny za užívání nebytového prostoru v domě v Hrnčířské ulici v Děčíně, na základě rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. září 2005 č. j. -144 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. srpna 2008 č. j. -222, a to od 10. dubna 1996, tj. od okamžiku jeho vyčlenění z Oblastního stavebního bytového družstva Děčín. Předmětný nebytový prostor užívala žalovaná na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 12. února 2003 s Oblastním stavebním bytovým družstvem Děčín. Okresní soud v Ústí nad Labem poté, co shledal uvedenou nájemní smlouvu neplatnou, posoudil uplatňovaný nárok podle ustanovení o bezdůvodném obohacení ( a násl. , , ve znění pozdějších předpisů), uzavřel, že stěžovatel nepatří mezi účastníky nájemní smlouvy ze dne 12. února 2003, tudíž ve sporu nedisponuje aktivní legitimací podle ustanovení a žalobu rozsudkem ze dne 3. srpna 2012 č. j. -76 zamítl.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. ledna 2018 č. j. -125 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil.

4. Nejvyšší soud pak stěžovatelem podané dovolání odmítl podle z důvodu jeho nepřípustnosti.

5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas se závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly, zejména nesouhlasil se závěrem o nedostatku aktivní věcné legitimace k podání žaloby. Stěžovatel rovněž zpochybnil provedené důkazní řízení, když soud nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu navrhovaným spisem Okresního soudu v Děčíně sp. zn. . Stěžovatel uvedl, že po určení, že nebytový prostor byl jeho vlastnictvím, žalovaná vymohla na Oblastním stavebním bytovém družstvu Děčín část zaplacené úhrady a tak užívala určitou dobu cizí majetek, za což nemusí nic platit.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ). Ústavní stížnost je přípustná ( ), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu y a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002

sp. zn.

(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

10. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.

11. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud žalovaná užívala v předmětném období nebytovou jednotku na základě neplatné smlouvy uzavřené s Oblastním stavebním bytovým družstvem Děčín, svědčí po dobu držby (byť neoprávněné) aktivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení takto vzniklého žalovanému toliko Oblastnímu stavebnímu bytovému družstvu Děčín, nikoli stěžovateli. Odkazy stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu pak odvolací soud považoval za nepřípadné.

12. Dovolací soud se námitkami vznesenými stěžovatelem v jeho podaném dovolání podrobně zabýval a odkázal na svoji judikaturu. Závěr odvolacího soudu, že stěžovatel není aktivně věcně legitimován k podání žaloby, podle jeho názoru vychází z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, s níž tak nemůže být v rozporu.

13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích.

14. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již dříve judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ve věci rozhodující soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.

15. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. ledna 2018 č. j. -125, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu