Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1370/19

Ústavní soud rozhodl dne v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, č. j. -303, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu (poznámka ÚS: stěžovatel jej chybně označuje za usnesení) z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel uvádí, že se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady imateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v délce zhruba 17 let, avšak obecné soudy mu takovou náhradu nepřiznaly a dokonce konstatovaly, že délka řízení nepřiměřená nebyla. Stěžovatel považuje za těžko uvěřitelné, že soudy považují sedmnáctileté trestní řízení (založené na principu ultima ratio) za řízení, u kterého se účastník řízení neodškodňuje.

3. Za neudržitelný považuje stěžovatel právní názor odvolacího a dovolacího soudu, podle něhož se do celkové délky řízení (pro účely hodnocení přiměřenosti délky trestního řízení) nezapočítává doba, po kterou byl stěžovatel na útěku. Nejvyšší soud sice v napadeném rozhodnutí odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, tu však dle stěžovatele v tomto ohledu na projednávaný případ nelze vztáhnout. Připomíná, že v citovaných rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva se jednalo o případy, kdy byli obvinění za trestné činy odsouzeni, popř. došlo k zastavení řízení v důsledku promlčení. Stěžovatel však byl zproštěn obžaloby a bylo konstatováno, že ani jeden ze skutků, pro něž byl obžalován, nebyl trestným činem.

4. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

5. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů ( y), resp. v přiměřené lhůtě ( Úmluvy), nelze vyjádřit numericky, neboť abstraktní hranice nepřiměřenosti doby řízení není obecně určitelná. Při ústavněprávním hodnocení průtahů v soudním řízení vychází Ústavní soud již z dřívější vlastní rozhodovací praxe a navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva; přiměřenost doby řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu, obzvláště se zřetelem ke složitosti věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce (srov. nález

sp. zn.

ze dne 7. 8. 2007, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Důraz je kladen zejména na posouzení postupu příslušných orgánů veřejné moci, tj. zda měl soud snahu rozhodnout ve věci v co nejkratším čase a bez průtahů, a zda nedošlo k jinému pochybení z jeho strany (srov. nález

sp. zn.

ze dne 5. 10. 2011, bod 16).

8. Zároveň Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi setrvale respektuje, že je primárně v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu toliko tehdy, pokud by obecné soudy shora uvedená kritéria nerespektovaly nebo pokud by jejich závěry bylo možno označit svévolné, nikoliv řádně odůvodněné či iracionální.

9. Jak je patrné z již shora provedené rekapitulace námitek stěžovatele, tvrzená protiústavnost napadeného rozhodnutí spočívá v tom, že stěžovateli nebyla přiznána náhrada imateriální újmy za trestní stíhání trvající (dle stěžovatelova výkladu) více než 17 let. Odvolací a dovolací soud nepovažovaly celkovou dobu trestního stíhání za nepřiměřenou primárně z toho důvodu, že zhruba polovinu z celkové doby bylo trestní stíhání proti stěžovateli vedeno jako proti uprchlému. Oba tyto soudy - na rozdíl od soudu nalézacího - totiž konstatovaly, že při hodnocení přiměřenosti délky trvání trestního stíhání je třeba od doby celkové odečíst právě ten úsek, během něhož byl stěžovatel na útěku.

10. První klíčová otázka v projednávané věci je tudíž následující. Vyplývá z či z y povinnost státu započítávat pro účely hodnocení přiměřenosti celkové doby trestního stíhání i dobu, po kterou byl obviněný na útěku? Dle právního názoru Ústavního soudu výklad zvolený v napadeném rozhodnutí není protiústavní. V tomto kontextu Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že právní názor Nejvyššího soudu je velmi podrobně odůvodněn a je založen na velmi pečlivém rozboru relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

11. Z judikatury citované Nejvyšším soudem přitom plyne, že pro účely hodnocení přiměřenosti délky řízení ve smyslu čl. 6 Úmluvy se doba, po kterou byl stěžovatel na útěku, do celkové délky řízení nezapočítává. Ústavní soud v tomto kontextu upozorňuje zejména na rozsudek Evropského soudu pro lidská ze dne 24. 7. 2003 ve věci Smirnova proti Rusku (č. 46133/99 a 48183/99), odst. 81 a 84 či rozsudek ve věci Berhani proti Albánii ze dne 27. 5. 2010 (č. 847/05), odst. 65.

12. Ústavní soud nemůže přitakat argumentu ani stěžovatele, podle něhož takový závěr vy smyslu citovaných rozhodnutí nelze vztáhnout na případy, v nichž došlo ke zproštění obžaloby. V prvé řadě je v citovaných rozhodnutích pravidlo o (ne)započítávání doby na útěku formulováno neutrálně a nelze v jejich odůvodnění nalézt nic, co by nasvědčovalo stěžovatelovu výkladu. Navíc lze odkázat i na další judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, v níž bylo toto pravidlo aplikováno též v případě, že byl stěžovatel zproštěn obžaloby. V tomto kontextu lze odkázat na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Girolami proti Itálii ze dne 18. 2. 1991 (č. 13324/87). Kategoricky toto pravidlo chápe i doktrína (srov. Kmec, J. Komentář k čl. 6. In Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. C.H. Beck, 2012, str. 701).

13. Ústavní soud tudíž považuje právní názor Nejvyššího soudu obsažený v napadeném rozhodnutí za ústavně konformní. Konstatuje proto, že pro účely hodnocení přiměřenosti délky trestního stíhání stěžovatele lze brát v úvahu "pouze" osm let a šest měsíců, během nichž stěžovatel na útěku nebyl.

14. Ústavní soud uznává, že započitatelná doba řízení v délce zhruba osm a půl roku je přinejmenším na samé hraně toho, co lze ještě z hlediska Úmluvy, popř. i y považovat za přiměřené, dodává však, že obecné soudy i tento svůj závěr řádně odůvodnily s odkazem na zcela mimořádnou složitost věci (údajné "vytunelování" obchodní společnosti TREND - všeobecný investiční fond, a. s. s velkým množstvím obviněných i poškozených). V judikatuře Evropského soudu pro lidská práva lze nalézt případy mimořádně složitých trestních věcí, srovnatelných s věcí projednávanou, v nichž i trestní řízení trvající přes osm let bylo shledáno přiměřeně dlouhým. V tomto ohledu lze odkázat např. na rozsudek ze dne 22. 5. 1998 ve věci Hozee proti Nizozemí (č. 21961/93), ve kterém se podobně jako v projednávané věci jednalo o vyšetřování složité ekonomické kriminality, čemuž odpovídaly i objem spisového materiálu, počet vyslechnutých svědků apod. (Hozee proti Nizozemí, odst. 51 - 55). Srovnatelné rysy má i případ právě projednávaný, a není tedy protiústavní ani samotný závěr obecných soudů, podle něhož mj. s ohledem na složitost věci byla doba trestního stíhání ještě přiměřená.

15. Proti skutkovým zjištěním obecných soudů, ani proti právnímu závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu (tj. nepřiměřené délce řízení), proto nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních výhrad.

16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu