Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2421/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Petrem Kubicou, advokátem se sídlem Kobližná 47/19, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -231 ze dne 28. 3. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 23. 9. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -8765 ze dne 18. 3. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena stěžovatelova základní práva garantovaná v d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a rubrikovaných rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. -8765 ze dne 18. 3. 2015 uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , ve spolupachatelství dle [skutek pod bodem XX. A) rozsudku] a přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , ve spolupachatelství dle [skutek pod bodem XX. B) rozsudku]. Za uvedené přečiny mu byl podle za užití uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvou let a podle mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu byl podle a , 2 uložen peněžitý trest v celkové výměře 150 000 Kč; pro případ, že by stěžovatel ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykonal, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších dvaceti obviněných. Odvolání stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu bylo napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze zamítnuto. Dovolání stěžovatele pak bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá vady dokazování, především to, že odvolací soud neprovedl navržené důkazy (výslech znalce), když znalecký posudek neprovedl způsobem předpokládaným trestním řádem; přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí tento znalecký posudek zmiňuje pouze okrajově. Stejnou námitku pak vznáší proti postupu Nejvyššího soudu, který existenci znaleckého posudku zmiňuje ve svém odmítavém usnesení rovněž pouze marginálně a v obecné rovině.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud primárně konstatuje, že z provedeného lustra vyplývá, že se na Ústavní soud se svými ústavními stížnostmi obrátili i někteří další z původních 21 odsouzených; tyto věci byly vedeny pod sp. zn. IV. 2312/18,

sp. zn.

,

sp. zn.

a

sp. zn.

. Ústavní stížnosti ostatních stěžovatelů (odsouzených) směřující proti identickým rozhodnutím obecných soudů však Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (viz usnesení ze dne 5. 2. 2019

sp. zn.

, usnesení ze dne 27. 11. 2018

sp. zn.

, usnesení ze dne 27. 3. 2019

sp. zn.

a usnesení ze dne 17. 7. 2019

sp. zn.

; dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud dále připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu y.

V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit námitce stěžovatele, že bylo zapotřebí provést výslech znalce, když nalézací i odvolací soud v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu všechny důkazy (tedy i znalecký posudek) hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a plausibilně vysvětlily, proč předmětnou fakturaci považovaly za fiktivní. Z tohoto pohledu pak nelze shledávat ústavněprávní deficit ani v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (str. 23).

Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo. Znovu připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle a násl. y (resp. Úmluvy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu