Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1985/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Padrty, zastoupeného JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou se sídlem Masarykova 12, 768 11 Chropyně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -522 ze dne 27. 3. 2019, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně č. j. -494 ze dne 25. 9. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. -459 ze dne 27. 10. 2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná , , , y (dále jen " "), , , , , d (dále jen " ") a rovněž , , Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a y základních práv EU.

Z textu ústavní stížnosti je však evidentní, že stěžovatel napadá i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně odvíjí také lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou konstantní judikaturou [srov. např. recentní usnesení

sp. zn.

ze dne 15. 1. 2019, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i toto rozhodnutí Nejvyššího soudu, získané z veřejné databáze rozhodnutí Nejvyššího soudu na http://www.nsoud.cz, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění jejích vad.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že řízení před obecnými soudy se týkalo vypořádání společného jmění manželů, přičemž podrobnosti nyní projednávaného případu není třeba blíže rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení dostatečně známy. Stěžovatel obecným soudům v ústavní stížnosti vytýká zejména to, že v řízení ignorovaly princip autonomie vůle, nesprávně aplikovaly právní předpisy občanského práva, svá rozhodnutí založily na nesprávném právním posouzení věci, že odvolací soud provedl nadbytečné dokazování. Stěžovatel tak polemizuje se závěry nalézacího a odvolacího soudu, kdy tyto identické námitky vznášel nejen v dovolacím řízení, ale rovněž v nyní projednávané ústavní stížnosti. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady podle ustanovení ve spojení s 241a odst. 2 .

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v nyní posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení odkazem na ustanovení a . až odst. 3. připomněl podmínky a důvody přípustnosti dovolání a zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Doplnil, že není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s a nahrazoval tak procesní aktivitu dovolatele, neboť tím by došlo k porušení zásady dispoziční i zásady rovnosti účastníků řízení. Nejvyšší soud přitom odkázal na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017, týkající se problematiky dovolání.

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 3. 2019, č. j. -522, srozumitelně a náležitě odůvodnil, proč odmítl stěžovatelovo dovolání podle , když stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do stěžovatelova práva na soudní či jinou právní ochranu podle y, odmítl-li jeho dovolání pro tuto vadu. Proto ústavní stížnost v části směřující proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho sjednocujícímu stanovisku sp. zn. ze dne 28. 11. 2017, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti podle , není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y. Dlužno doplnit, že Nejvyšší soud se nad rámec svého odmítavého usnesení vypořádal i s některými dalšími námitkami stěžovatele předestřenými v dovolání (aplikace právního předpisu, otázka některých položek zahrnutých do vypořádání SJM), čímž dostál ústavněprávnímu požadavku na náležité odůvodnění svého rozhodnutí vyplývajícího z kautel spravedlivého procesu ( y).

Pokud jde o rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. -459 ze dne 27. 10. 2017 a rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně č. j. -494 ze dne 25. 9. 2018, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle ustanovení zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu