Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1711/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 č. j. -291, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2017 č. j. -266 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. , spojené s návrhem na zrušení až , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i výroků II rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě. Tvrdí, že jejich postupem byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího soudu, který odmítl jeho dovolání bez podrobné znalosti spisového materiálu. K porušení práva na spravedlivý proces mělo dojít rovněž postupem obecných soudů, které neakceptovaly přerušení běhu promlčecí lhůty a tento institut vyložily v neprospěch stěžovatele, když uznaly běh promlčecí lhůty i u uplatněného nároku, o němž ještě nebylo rozhodnuto, a v konečném důsledku zamítly nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " "). Stěžovatel současně navrhl zrušení ustanovení až

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 22 936 706 Kč s příslušenstvím, sestávajícím z dílčích majetkových nároků. Takto nárokovaná škoda měla stěžovateli vzniknout v důsledku trestního řízení, ve kterém byl stěžovatel pravomocně zproštěn obžaloby rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. . V souvislosti s uvedeným trestním stíháním stěžovatel požadoval také peněžitou náhradu (zadostiučinění) nemajetkové újmy.

Okresní soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl co do základu o důvodnosti tam specifikovaných nároků stěžovatele na náhradu majetkové škody (výrok I) a zamítl nároky stěžovatele na náhradu (veškeré) nemajetkové újmy a na náhradu škody spočívající v osobních výdajích po dobu vazebního stíhání a ve zmařené odměně za konzultační činnosti pro Ústavní soud (výrok II). Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku I v části, jíž bylo rozhodováno o nároku z prodlení a náhradě ve vztahu k částce 6 825 Kč a částce 100 000 Kč, o zmařené příležitosti ve vztahu k 65 ks akcií, o zmařené odměně za konzultační činnost žalobce u Ústavního soudu za období 15. 12. 2000 - 4. 7. 2001 a 19. 9. 2001 - 15. 12. 2002, o nákladech na výkon advokacie JUDr. Vladimírem Ježkem, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I), ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II, v části týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy, napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen " "), dílem pro vady a dílem jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což však představuje jeho obligatorní náležitost. Pokud proto Nejvyšší soud v této části odmítl dovolání pro tuto vadu, nelze v jeho v postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle a y.

Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno. Stěžovatel v dovolání nijak nekonkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný, výslovně neuvedl, jaká je dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení nastolené právní otázky a ani neuvedl žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od které by se měl tento soud odchýlit.

Proto ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y.

Pokud jde o rozhodnutí krajského a okresního soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle . Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Ke stěžovatelem tvrzenému rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud pro úplnost uvádí, že posouzení určitého jednání jako odporujícího dobrým mravům náleží zásadně obecným soudům (srov. např. usnesení

sp. zn.

). Nepřihlédnutí k námitce promlčení s ohledem na přitom vzhledem k požadavku právní jistoty připadá v úvahu jen výjimečně, a to vždy na základě okolností konkrétního případu. Nelze pak pominout, že Ústavní soud již v obdobných případech aproboval názor, podle něhož státem vznesená námitka promlčení (zde ve sporech o náhradu za nucené omezení vlastnického práva) není bez dalšího v rozporu s (viz např. usnesení

sp. zn.

). Bylo proto na stěžovateli, aby prokázal, že specifika jeho případu tento rozpor zakládají. Pakliže tak neučinil, nelze soudům vyčítat, že ani v jeho případě námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy nepovažovaly. Nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

nebo

, na které stěžovatel odkazuje, nelze na daný případ aplikovat, neboť se jedná o zcela jinou skutkovou situaci.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl. Stěžovatelův návrh na zrušení výše uvedených ustanovení jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu