Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2453/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Bureše, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 12. 2017 č. j. -101, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2018 č. j. -134 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2019 č. j. -162, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " "). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatele v postavení povinného na zastavení exekuce vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. . Exekuce byla nařízena na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Oberndorfu (Rakousko) ze dne 16. 12. 2015 č. j. 2C915/15f, a to k vymožení pohledávky oprávněného Sebastiana Prachsbergera ve výši 7 180 EUR s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení ve výši 1 602,06 EUR.

3. Okresní soud návrh stěžovatele zamítl poté, co neshledal žádný důvod pro zastavení předmětné exekuce. V odůvodnění napadeného usnesení se postupně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, mj. i s poukazem stěžovatele na údajně neoprávněné vydání "rozhodnutí pro zmeškání" (exekučního titulu) rakouským soudem. Okresní soud rovněž v odůvodnění usnesení uvedl, že příslušná právní úprava nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1512/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, hovoří o hledisku "veřejného pořádku", k jehož porušení (ve smyslu závažného porušení práva na spravedlivý proces) v dané věci ze strany rakouských soudů nedošlo.

4. Krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a dodal, že při výkonu rozhodnutí není exekuční soud v této věci oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí.

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Rozhodnutí krajského soudu shledal v souladu s ustálenou judikaturou. V závěru usnesení zmínil, že v situaci, kdy stěžovatel zpochybňuje vykonatelnost zahraničního titulu, měl v dané věci spíše (po poučení soudem) podat návrh na odepření uznání a výkonu rozhodnutí.

6. Stěžovatel spatřuje porušení jeho základního práva na spravedlivý proces v postupu obecných soudů, které "nezjednaly nápravu" v situaci, kdy podle něj nepříslušný rakouský soud vydal "rozhodnutí pro zmeškání", ačkoliv se řádně z nařízeného jednání omluvil. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že rozhodnutí rakouského soudu je v dané věci nepřezkoumatelné.

7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

8. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

9. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se závěry obecných soudů a opakuje prakticky téže námitky, s nimiž se však obecné soudy náležitě vypořádaly. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, které je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu