Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2135/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti Vlastimila Blažence, zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní 381/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2019 č. j. -315, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. června 2018 č. j. -191 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. ledna 2018 č. j. -146, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, 2) obchodní korporace Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel utrpěl dne 18. 1. 1989 při zvedání břemene pracovní úraz (roztříštění 4. a 5. ploténky), v důsledku čehož mu byl přiznán plný invalidní důchod a náhrada újmy na zdraví způsobené pracovním úrazem. Původní zaměstnavatel stěžovatele zanikl ke dni 3. 7. 1998, jeho závazky vůči stěžovateli přešly na stát a stěžovateli byla nadále vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti [viz rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen "nalézací soud") sp. zn. ze dne 17. ledna 2006 (dále jen "původní rozsudek nalézacího soudu")].

2. V novém řízení se stěžovatel neúspěšně domáhal zvýšení dosud přiznané náhrady za ztrátu na výdělku s odůvodněním, že je diskriminován právní úpravou, podle které se ztráta na výdělku dorovnává k příjmu dosahovanému na vykonávané pozici před vznikem škody (pracovního úrazu) a je valorizována pouze inflací a vývojem mezd na trhu práce, aniž by byl zároveň zohledněn potenciální kariérní růst poškozeného.

3. Nalézací soud zamítl žalobu, aby mu vedlejší účastník 1) [dále jen "ministerstvo"] zaplatil 104 085 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a dále platil náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 37 038 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 3. 2016 (výrok II). Nalézací soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatele se posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle dříve platného , (dále jen " "), na jehož základě byla stěžovateli náhrada za ztrátu na výdělku přiznána a pravidelně valorizována; přijetí nového není změnou poměrů odůvodňující stanovení jiného způsobu výpočtu nároku stěžovatele ve smyslu 1965.

4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele meritorní výroky rozsudku nalézacího soudu potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, podle kterého subsidiární použití a na pracovněprávní vztahy nepřipadá v úvahu; obsahuje komplexní úpravu náhrady škody kogentní povahy, od níž se nelze odchýlit.

5. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se svým rozhodnutím neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Na projednávanou věc nebyl a není (analogicky ani subsidiárně) aplikovatelný ani dřívější č. , ani dnes platný č. Tvrzenou změnu poměrů stěžovatele je podle dovolacího soudu možno posuzovat jedině v intencích 1965, tj. podstatná změna poměrů se musí týkat přímo osoby poškozeného.

6. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí; namítá porušení zásady rovnosti a zákazu diskriminace na základě jiného postavení, chráněných články 1, 3 a 4 odst. 1 y základních svobod (dále jen " "), práva na svobodnou volbu povolání a spravedlivou odměnu za práci podle a 28 y a "práva na spravedlivý proces" podle y. Stěžovatel předkládá vlastní provedení testu přímé diskriminace a proporcionality a dospívá k závěru, že je vyloučením aplikace pro určení výše jeho nároku na tzv. rentu diskriminován v porovnání s osobami, jejichž újma na zdraví nebyla kvalifikována jako pracovní úraz. Stěžovatel zpochybňuje legitimitu rozdílné úpravy výpočtu renty podle pracovněprávních předpisů (vyčerpaných nařízeními vlády o valorizaci důchodů) a právní úpravy obsažené v ; odkazuje přitom na nález ze dne 2. února 2016

sp. zn.

(N 23/80 SbNU 275). Podle stěžovatele není v pracovněprávních předpisech dostatečně zohledněn potenciální kariérní růst zaměstnance, neutrpěl-li by pracovní úraz - valorizace důchodů nařízením vlády, jež reflektuje pouze inflaci, možnému vývoji mzdy zaměstnance nepostiženého pracovním úrazem neodpovídá. Stěžovatel konečně odkazuje i na usnesení ze dne 12. května 2010

sp. zn.

, jímž byla ústavní stížnost odmítnuta pro nedostatek ústavněprávní argumentace, kterou podle něj ústavní stížnost v nyní posuzované věci obsahuje.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen " "), a dospěl k závěru, že je přípustná podle téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je povolán Ústavní soud výhradně tehdy, došlo-li z jejich strany k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

9. Ústavní soud již jednou argumentaci stěžovatele odmítl (viz usnesení

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz); nově je sice doplněna odkazem na nyní účinnou úpravu , jež ve svém nastavuje kritérium rozumného očekávání pravděpodobného růstu výdělku poškozeného v daném oboru, vyznívá tak pro stěžovatele příznivěji a měla být podle jeho názoru aplikována; stěžovatel ji také v řízení před obecnými soudy uplatnil a ty se s ní logicky a srozumitelně vypořádaly. Přestože Ústavní soud vnímá disproporci naznačené dvoukolejnosti obecné a zvláštní soukromoprávní úpravy, je nucen konstatovat, že nastavení obecných pravidel chování je v první řadě věcí zákonodárce. Moc soudní přichází ke slovu teprve při aplikaci stanovených pravidel chování. Přestože soud je povinen hledat spravedlivé řešení věci, není ve své diskreci neomezen - je vázán zákonem, který přitom stanoví jasná pravidla, jakými právními předpisy se řídí nároky z pracovního úrazu, který se stal v roce 1989 (viz , , v platném znění).

10. Problematika řešená ve stěžovatelem odkazovaném nálezu

sp. zn.

je sice příbuzná, není však totožná ani do věci stěžovatele přenositelná. Předmětem tamního přezkumu byl, byť šlo též o nároky plynoucí z pracovního úrazu, nárok stěžovatelky na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, jenž byl moderován na třetinu původně přiznané výše s odkazem na vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. , o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, v platném znění, nikoli nárok na náhradu ztráty na výdělku jako v nyní souzené věci. Ústavní soud kritizoval přístup soudu rozhodujícího o odvolání v uvedené věci, který dostatečně nezohlednil skutkové okolnosti případu a rozsah poškození zdraví stěžovatelky. Nekonstatoval nicméně, že pracovněprávní nároky z titulu pracovního úrazu by měly být posuzovány podle . Ústavní soud v citované věci pouze zdůraznil, že soudce je vázán toliko zákonem. Dospěje-li proto k závěru, že jde o podzákonným předpisem stanovené pravidlo chování, které je v kontextu daného případu v rozporu s ústavním zákonem, je povinen je nepoužít a v odůvodnění rozhodnutí objasnit důvody svého postupu. Takový případ však ve věci stěžovatele nenastal.

11. Odkazuje-li stěžovatel na usnesení ze dne 12. 5. 2010

sp. zn.

, jímž Ústavní soud odmítl stížnost pro nedostatek ústavněprávní argumentace, pak je třeba uvést, že tento případ se od případu stěžovatele kvalitativně neliší. Stejně jako v citované věci i zde směřují výtky stěžovatele fakticky proti podobě podústavní právní úpravy aplikované na jeho případ (proti textu zákona), již obecné soudy vyložily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

12. Ústavní soud však není nadán zákonodárnou pravomocí. Naznačený nežádoucí právní stav lze podle přesvědčení Ústavního soudu odstranit jedině legislativní cestou, pouhým výkladem platného práva nelze překonat zvláštní úpravu 1965 ani dnes účinného č. (jenž není na případ stěžovatele aplikovatelný, proto byl také jeho dřívější návrh na zrušení jeho příslušných ustanovení odmítnut pro neoprávněnost navrhovatele - viz usnesení

sp. zn.

).

13. Změna právní úpravy zásadně zakládá změnu právních poměrů do budoucna. Je přitom výhradně na zákonodárci, jaký režim přechodných ustanovení zvolí. V přechodných ustanoveních, které obsahuje č. , pak zákonodárce určil, že nároky z pracovního úrazu, k němuž došlo před 1. lednem 1993 (což je případ stěžovatele), na náhradu škody, o kterých bylo pravomocně rozhodnuto nebo o nich byla uzavřena dohoda anebo byla-li náhrada škody poskytována, u nichž povinnost uspokojit tento nárok přešla na stát přede dnem nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců, se řídí dosavadními právními předpisy. I kdyby tedy byla uvedená dvoukolejnost před Ústavním soudem napadena řádně a Ústavní soud by případně návrhu na zrušení platné právní úpravy odškodnění újmy na zdraví podle č. vyhověl, do právní sféry stěžovatele se již taková změna promítnout nemůže.

14. V přezkoumávané věci stěžovatele soudy aplikovaly správnou právní úpravu, kterou vyložily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, v mezích textu zákona a jejich postupu nelze nic vytknout. Námitky stěžovatele přesahují možnosti rozhodovací činnosti soudů.

15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu