Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2737/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Radima Šimary a Jany Šimarové, zastoupených JUDr. Janem Langmeierem, advokátem, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2019 č. j. -862 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. ledna 2019 č. j. -825, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Simona Roberta Thomase a Nicholase Hugha O´Reillyho, ze společnosti Moorfields Corporate Recovery LLP, sídlem Wood Street 88, EC2V 7RS Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno zejména jejich právo na soudní ochranu podle a násl. y základních práv a na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 9. 11. 2018 č. j. -768 zamítl námitku své místní nepříslušnosti.

3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením napadeným ústavní stížností usnesení okresního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl, že soudkyně Mgr. Monika Nečasová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci (II. výrok). Podjatost jmenované soudkyně měla podle stěžovatelů spočívat v tom, že rozhodovala v předcházejícím řízení usnesením o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu, v důsledku čehož nemůže podle nich objektivně a nezaujatě rozhodovat o návrzích na zastavení exekuce. Krajský soud však shledal, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování dané věci, neboť nerozhodovala o této věci u soudu vyššího stupně, ani nerozhodovala o žalobě pro zmatečnost proti svému rozhodnutí. Naopak okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech, nemohou být samy o sobě důvodem pro vyloučení.

4. Následné dovolání stěžovatelů bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatelé podle Nejvyššího soudu dostatečně nevymezili jeho přípustnost.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. V ústavní stížnosti stěžovatelé setrvali na tom, že by shora jmenovaná soudkyně měla být vyloučena z projednávání a rozhodování v jejich věci. Odkázali přitom na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005

sp. zn.

(N 51/36 SbNU 543), na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1995 sp. zn. a na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 1994 sp. zn. .

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. rozeznává podle jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Dojde-li takto Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

8. Důvody pro odmítnutí - jak shora popsány - jsou v právě posuzovaném případě splněny. Krajský soud správně uvedl, že okolnost spočívající v postupu soudce v řízení není sama o sobě důvodem pro vyloučení. Odkazují-li stěžovatelé v této souvislosti na nález

sp. zn.

, pak jeho závěry nelze bez dalšího uplatnit na věc stěžovatelů; sám Ústavní soud zde ostatně explicitně zdůraznil vztah mezi soudcem a správcem konkursní podstaty, jenž má podle něj specifickou povahu a není zcela neutrální. O takový typ řízení ve věci stěžovatelů nejde. Jmenovaná soudkyně rovněž procesně nepůsobila v řízení prvostupňového soudu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. a contrario); nic takového stěžovatelé v ústavní stížnosti ani věcně netvrdí. Jmenovaná soudkyně konečně ve věci stěžovatelů nerozhoduje o škodě, kterou by způsobila svým nesprávným úředním postupem nebo rozhodnutím v jiné věci (srov. k tomu usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. ).

9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelům ústavním pořádkem garantovaná, a proto byla jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu