Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3193/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. Vazební věznice Brno - Bohunice, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, sídlem Šaldova 34/466, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2018 č. j. -214, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2017 č. j. -9823 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. prosince 2015 č. j. -8860, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť byl přesvědčen, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v , , a y, a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl trestně stíhán jako jeden z obviněných v rámci kauzy tzv. "lihové mafie". Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") byl následně uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině dle alinea druhá , , spáchaným ve spolupachatelství, a zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle a 3 , spáchaným ve spolupachatelství a ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Za uvedené jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a dvou měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku.

3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu zrušil v celém rozsahu a dle § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve věci sám nově rozhodl. Ve vztahu ke dvěma obviněným věc vrátil krajskému soudu k novému projednání. Odvolání státního zástupce podaná ohledně stěžovatele (v jeho případě zčásti ve prospěch a zčásti v neprospěch) a dalšího z obviněných zamítl. Pro posuzovanou věc je důležité toliko to, že u stěžovatele se vrchní soud ztotožnil se závěry krajského soudu a nově rozhodl jak o jeho vině, tak o trestu ve shodě s rozsudkem tohoto soudu.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti závěru soudů, které mu nepřiznaly postavení spolupracujícího obviněného podle § 178a trestního řádu, a nepřistoupily tak v jeho případě (na rozdíl od spoluobviněného T. B., kterému toto postavení přiznaly) k mimořádnému snížení trestu podle , ačkoliv ho jako spolupracujícího obviněného státní zástupce v obžalobě označil. Závěr soudů, že stěžovatel nesplnil zákonné podmínky pro přiznání tohoto statusu, neboť v řízení před krajským soudem měly být nalezeny rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí ostatních spoluobviněných, je nesprávný a představuje porušení jeho ústavně zaručených práv.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že jde-li o napadený rozsudek krajského soudu, který zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný - není povolán eventuálně jej zrušit podruhé. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle .

7. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána tato rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen podle až 31 . Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost z hlediska jím uplatněných námitek v těchto jejích shora (viz předchozí bod) specifikovaných částech ( a 2 ) a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. a až 92 y). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.

10. Předně nutno zdůraznit, že uplatnění procesního institutu spolupracujícího obviněného musí být s ohledem na svou výjimečnost podrobeno velmi přísným nárokům. Hodnocení věrohodnosti výpovědi osoby, jíž má být tento status přiznán, proto musí být mimořádně pečlivé; musí být posouzena mimo jiné motivace dané osoby ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, jakož i souladnost její výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014

sp. zn.

(U 4/72 SbNU 575)].

11. V posuzované věci státní zástupce v obžalobě označil stěžovatele spolu s dalším spoluobviněným za spolupracující obviněné, nicméně krajský soud dospěl k závěru, že u stěžovatele nedošlo k naplnění všech zákonných předpokladů pro udělení tohoto statusu podle § 178a odst. 1 trestního řádu, a postavení spolupracujícího obviněného mu nepřiznal. K popsanému postupu krajského soudu Ústavní soud uvádí, že označil-li státní zástupce v obžalobě obviněného za spolupracujícího obviněného, takovéto stanovisko nemůže být pro soud rozhodující ve věci závazné. Dle totiž soud sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby pachateli označenému jako spolupracující obviněný, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky. Z citovaného ustanovení tedy mimo jakoukoliv pochybnost vyplývá, že soud je povinen zvážit veškeré okolnosti významné pro jeho použití samostatně a nezávisle na předchozím názoru státního zástupce (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2018

sp. zn.

, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. ). Ke shodnému názoru dospěl v posuzované věci též Nejvyšší soud, dle kterého pro závěr o naplnění materiálních podmínek pro uložení trestu pod spodní hranicí trestní sazby je rozhodující posouzení soudu, které se může od posouzení státního zástupce lišit (viz str. 19 usnesení Nejvyššího soudu). V samotné skutečnosti, že soud na rozdíl od státního zástupce nepřiznal stěžovateli status spolupracujícího obviněného, tak nelze spatřovat jakékoliv pochybení vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.

12. K závěru, že u stěžovatele nedošlo k naplnění zákonných předpokladů pro přiznání postavení spolupracujícího obviněného, krajský soud dospěl na základě zjištění, že výpověď stěžovatele nebylo možno ve světle ostatních provedených důkazů považovat za úplnou a pravdivou, přičemž zejména jeho doznání k činu, pro který byl stíhán, nebylo úplné. Ačkoliv stěžovatel významným způsobem přispěl k objasnění trestné činnosti, mnoho skutečností zpočátku zamlčel a doznal se k nim až na základě důkazů provedených u hlavního líčení, přičemž především ve vztahu k vlastní osobě měl tendence svou vinu a podíl na trestné činnosti zlehčovat (viz str. 102 - 104 rozsudku krajského soudu). Lze shrnout, že krajský soud se posouzením podmínek pro uplatnění institutu spolupracujícího obviněného pečlivě zabýval, a přesvědčivě vyložil důvody, pro které stěžovateli toto postavení nebylo možno přiznat. Úvahy tohoto soudu byly posléze důkladně přezkoumány vrchním soudem (viz str. 44 - 45 rozsudku vrchního soudu) i Nejvyšším soudem (viz str. 34 - 40 usnesení Nejvyššího soudu), přičemž Ústavní soud neshledává důvod, pro který by měl závěry obsažené v odůvodněních rozhodnutí těchto soudů zpochybňovat.

13. Pro úplnost lze dodat, že při úvaze o druhu a výměře trestu bylo soudy patřičně zohledněno, že ačkoliv stěžovatel nesplnil zákonné podmínky pro přiznání postavení spolupracujícího obviněného, významně přispěl k objasnění trestné činnosti organizované zločinecké skupiny. Trest, jenž byl stěžovateli uložen při samé spodní hranici trestní sazby, proto nelze vnímat jako nespravedlivý.

14. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud podle odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku krajského soudu, který již zrušil vrchní soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný; ve zbytku pak - tedy co do ostatních v záhlaví označených rozhodnutí, tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu - vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení shora uvedených základních práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu