Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2337/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. Andreou Večeřovou, advokátkou, sídlem třída Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. května 2019 sp. zn. a usnesení Generálního ředitelství cel, Odboru pátrání Brno, ze dne 2. dubna 2019 č. j. 17965/2019-900000-751.3, za účasti Krajského soudu v Brně a Generálního ředitelství cel, Odboru pátrání Brno, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen "").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že usneseními pověřeného celního orgánu Generálního ředitelství cel, Odboru pátrání Brno (dále jen "celní orgán") ze dne 15. 3. 2018 č. j. 17731/2018-900000-751.3 a č. j. 17741/2018-900000-751.3, ze dne 16. 3. 2018 č. j. 18028/2018-900000-751.3, ze dne 21. 3. 2018 č. j. 19244/2018-900000-751.3 a ze dne 11. 4. 2018 č. j. 23013/2018-900000-751.3 bylo ve věci podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), po předchozím souhlasu dozorujícího státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně rozhodnuto podle § 79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), s odkazem na § 79a odst. 1 tr. řádu o zajištění jako náhradní hodnoty věcí, a to finančních prostředků včetně dodatečně došlých plateb až do výše předběžně vyčíslené škody 14 731 618,67 Kč na bankovních účtech a nemovitostech označených ve výroku, s tím, že nelze zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Stížnosti stěžovatelky byly usneseními Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. zamítnuty jako nedůvodné. Proti uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 18. 9. 2018

sp. zn.

(dostupným jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

3. Usnesením celního orgánu napadeným touto ústavní stížností byly podle § 79f odst. 3 tr. řádu zamítnuty žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění jako náhradní hodnoty k bankovním účtům specifikovaným ve výrocích I. - IV., vedeným na osobu stěžovatelky, stejně byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění nemovitostí specifikovaných ve výroku V., jejichž vlastníkem je stěžovatelka, s tím, že zajištění těchto věcí jako náhradní hodnoty je nadále třeba.

4. Stížnost stěžovatelky krajský soud dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v prvé řadě vznáší námitky proti rozhodnutím, kterými byly zajištěny jako náhradní hodnota její finanční prostředky na účtech a nemovitosti v jejím vlastnictví, přičemž nesouhlasí ani s argumentací Ústavního soudu uvedenou v usnesení

sp. zn.

a polemizuje s ní. Uvádí, že zajištění jejího majetku trvá více než jeden rok, přičemž k neformálnímu podání vysvětlení byla vyzvána až dne 25. 4. 2019. Dosud jí nebylo sděleno obvinění. Tvrdí, že žádné z vydaných rozhodnutí se nezabývá otázkou, zda byly splněny podmínky zajištění náhradní hodnoty zakotvené v § 79g odst. 1 tr. řádu. Vyslovuje přesvědčení, že z dosud provedeného prověřování jednoznačně vyplývá, že neexistuje a nikdy neexistovala věc, která by jí náležela a která by splňovala podmínky pro její propadnutí podle § 70 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Proto nepřichází do úvahy ani postup podle § 71 tr. zákoníku, tedy propadnutí náhradní hodnoty.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( ).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a y); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle písm. d)y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. nález ze dne 2. 12. 2013

sp. zn.

, N 206/71 SbNU 429). Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelce jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejích práv (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 1. 2009 nebo

sp. zn.

ze dne 5. 2. 2014.

9. Spatřuje-li stěžovatelka porušení svých ústavních práv v samotných rozhodnutích o zajištění věci podle § 79g odst. 1 tr. řádu, pro jejichž vydání dle jejího názoru nebyly splněny zákonné podmínky, stejné námitky vznesla v ústavní stížnosti proti usnesením celního orgánu, kterými bylo rozhodnuto o zajištění jako náhradní hodnoty předmětných věcí, a proti potvrzujícím usnesením krajského soudu. Uvedenou ústavní stížnost Ústavní soud již zmíněným usnesením

sp. zn.

odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Výhrady o nesplnění podmínek pro zajištění věci neshledal důvodné, neboť celní orgán i krajský soud vyložily souvislosti, z nichž vyplývá podezření, že stěžovatelka jako jedna z podezřelých ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku jednala způsobem popsaným v rozhodnutích celního orgánu. Úvahy a závěry orgánů činných v trestním řízení označil za prosté svévole. Obsahově totožné námitky stěžovatelky směřující proti zákonnému podkladu pro zajištění věci jako náhradní hodnoty proto obstát nemohou.

10. V nyní posuzované věci se Ústavní soud soustředil na zjištění, zda jsou splněny podmínky pro další trvání uvedeného zajišťovacího institutu. Shledal přitom, že závěr krajského soudu o zajištění náhradní hodnoty je ústavně konformní. Jak zjistil krajský soud z předloženého spisového materiálu, jde stále o podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a v rámci prověřovaného řetězce firem dosud trvá podezření, že se stěžovatelka jako jediná jednatelka a společnice obchodní společnosti X, podílela na prověřované trestné činnosti, a tedy i na možném výnosu z ní, neboť jejím jménem byla podávána za rozhodná období kontrolní hlášení a daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, kterými bylo vytvářeno zdání, že v rámci podezřelého řetězce firem bylo řádně obchodováno, přičemž fiktivní obchody nebyly prozatím vyvráceny. Naopak dalším prověřováním prováděným po uskutečněných domovních a nebytových prohlídkách a informacemi od správce daně bylo podezření dále posíleno. Zajištění věcí je přiměřené i z časového hlediska. Krajský soud přitom dostatečně vysvětlil, jaké úkony se v rámci prověřování provádějí a s jakým výsledkem. Nelze proto dospět k závěru, že by celní orgán zůstal nečinný. V okolnostech tohoto konkrétního případu se věc stěžovatelky zřetelně odlišuje od případů, v nichž Ústavní soud z důvodu neúměrné délky trvání zajištění (více než šest let) již shledal za nepřiměřené a tedy protiústavní omezení vlastnického práva dotčeného jednotlivce v důsledku použití některého z majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení § 79a a násl. trestního řádu [srov. např. nálezy

sp. zn.

ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291) a

sp. zn.

ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609)]. I rozsah zajištění odpovídá zásadě přiměřenosti vyžadované pro použití § 79g tr. řádu, neboť zajištěné částky na bankovních účtech stěžovatelky a hodnota zajištěných nemovitostí nedosahuje výše škody způsobené případným trestným činem.

11. Lze uzavřít, že napadená rozhodnutí splňují požadavky kladené na rozhodnutí o trvání zajištění majetkových hodnot, vytyčené judikaturou Ústavního soudu. Mají zákonný podklad (y), byla vydána k tomu příslušným orgánem (, y) a nejsou projevem svévole. Rozhodující orgány dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jejich procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelčina práva garantovaného y.

12. Ke stěžovatelkou tvrzenému porušení vlastnického práva dle y je třeba připomenout, že u institutu zajištění náhradní hodnoty dle tr. řádu jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Tato výluka je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o opatření dočasné, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Nelze mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, ). Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatelky vlastnit majetek.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí neodůvodněně zasáhla do základních práv a svobod stěžovatelky. Postupoval proto podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu