Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2315/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Řešíme pokuty, o. s., se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2019 č. j. -33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v a 2 d (dále jen " "). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Nejvyššího správního soudu.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se podává, že stěžovatel se u Krajského soudu v Brně domáhal přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 20. 8. 2018 č. j. JMK 119419/2018, sp. zn. S-JMK 115656/2018/OD/VW, č. j. JMK 119419/2018, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravně správních činností, ze dne 30. 5. 2018 č. j. ODSČ-90777/18-36, sp. zn. ODSČ-90777/18-FOM/V. Posledně označeným rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle ustanovení , o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů a byla mu uložena pokuta ve výši 1 500 Kč.

3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 10. 1. 2019 č. j. -50 žalobu stěžovatele odmítl poté, co dospěl k závěru, že dostatečně neprokázal, že žaloba byla podána osobou oprávněnou. Soud uvedl, že stěžovatel předložil soudu pouze prostou kopii (scan) plné moci k zastupování v soudním řízení, a proto jej vyzval k nápravě vad podání ve stanovené lhůtě a k předložení kopie stanov. Stěžovatel soudu zaslal prostřednictvím datové schránky plnou moc udělenou Mgr. Voříškovi, která však nebyla ani elektronicky, ani vlastnoručně podepsána, přičemž stěžovatel ve stanovené lhůtě nedoložil ani další požadované y.

4. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost stěžovatele. Dospěl k závěru, že krajský soud postupoval správně, jelikož stěžovatel nesplnil povinnost uloženou mu usnesením soudu. Konstatoval, že po stěžovateli bylo možné spravedlivě požadovat předložení dokumentů k prokázání oprávněnosti jednání za právnickou osobu - spolek. Stěžovatel namísto toho zvolil svévolně téměř obstrukční postup, přestože je mu nepochybně známo, jaké náležitosti mají mít dokumenty předkládané soudům.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu a právnímu posouzení věci Nejvyšším správním soudem. Porušení do jeho ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že obecné soudy neakceptovaly žalobu podanou jeho zástupcem jenom proto, že nepředložil originál plné moci a neprokázal, že by osoba podepsaná pod plnou mocí byla statutárním orgánem společnosti. Poukazuje přitom na skutečnost, že statutární orgán stěžovatele je "dohledatelný" ve veřejně přístupném živnostenském rejstříku. Pokud jde o uplatněné námitky, je zapotřebí uvést, že stěžovatel uplatňuje stále téže námitky jako v řízení před obecnými soudy.

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.

8. Jak je již uvedeno výše, stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje téže argumenty, které uplatňoval již v řízení před obecnými soudy. Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatele vypořádal způsobem, který nelze shledat rozporným s právem na soudní ochranu. Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nespatřuje přepjatý formalismus, ale naopak konstatuje, že Nejvyšší správní soud ve věci postupoval zcela v souladu se zákonem. S přihlédnutím k uvedenému proto nelze než uzavřít, že soud v napadeném rozhodnutí řádně dostál všem požadavkům, které jsou na odůvodnění rozhodnutí kladeny. Ústavnímu soudu proto nepřísluší do jeho závěrů jakkoliv zasahovat.

9. Nad rámec uvedeného si Ústavní soud dovoluje poznamenat, že obecné soudy, tedy i Krajský soud v Brně, ve věci nepochybily, jestliže dospěly k závěru, že z výpisu z veřejně přístupného rejstříku není možné zjišťovat statutární orgán stěžovatele. Stěžovatel je spolkem, který je v souladu s platnou právní úpravou od 1. 1. 2014 evidován ve spolkovém rejstříku, přičemž z jeho obsahu - ve vztahu ke stěžovateli - nelze zjistit osobu oprávněnou k jednání za spolek. Obecným soudům proto nezbývalo, než se obrátit na stěžovatele, aby sám tuto skutečnost prokázal. Tento postup obecných soudů proto není možné označovat jako sofistikované odůvodňování zřejmé nespravedlnosti, jestliže sám stěžovatel nebyl schopen - v řádně stanovené lhůtě - doložit, kdo je oprávněn za něj v řízení před obecným soudem jednat a namísto toho volil postup, který mu vytýká Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu