Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1941/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Olgy Vašíčkové, zastoupené JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem Brno, Bratislavská 12, proti výroku I. rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. -805 ze dne 28. 7. 2017 a výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -846 ze dne 16. 4. 2019 v části, v níž tyto soudy přiznaly žalobci právo na poplatek z prodlení od 1. 1. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení , , , , d (dále jen " "), domáhá zrušení výroků I. v záhlaví uvedených rozhodnutí v části, v níž tyto soudy přiznaly žalobci právo na poplatek z prodlení od 1. 1. 2014.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že předmětem řízení byly doplatky nájemného a záloh za služby za období únor 2001 až únor 2003 včetně ve výši 35 387 Kč s příslušenstvím a doplatek vyúčtování služeb za období únor 2001 až květen 2002 v částce 11 907 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka byla zavázána k zaplacení dlužné částky 7 664 Kč představující nedoplatek částek nájemného za období od srpna 2001 do února 2003 a z těchto nedoplatků bylo žalobci přiznáno příslušenství v podobě poplatku z prodlení, počítaným z jednotlivých dlužných částek (ve výroku specifikovaných) počínaje rokem 2001 vždy až do zaplacení. V částce 39 630,20 Kč byla žaloba zamítnuta, žalobce byl zavázán uhradit stěžovatelce (a dalším žalovaným) náklady řízení ve výši 230 587,64 Kč, náklady odvolacího řízení ve výši 8 195 Kč, náklady řízení České republice 13 728,70 Kč. Stěžovatelka byla zavázána uhradit České republice náklady řízení ve výši 304 Kč.

Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že žalobci nelze minimálně od 1. 1. 2014 přiznat právo na poplatek z prodlení. Právo na poplatek z prodlení vychází z právní úpravy obsažené v ustanovení , , který odkazuje na jiná ustanovení tohoto zákona, resp. na prováděcí předpis. Tyto předpisy však byly zrušeny , (novým) , účinným od 1. 1. 2014 (dále jen " ").

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z dokazování se mj. podává, že nájemní smlouva byla uzavřena před datem účinnosti , a dále, že předmětem řízení bylo dlužné nájemné rovněž za období před účinností tohoto zákona a s ním spojený poplatek z prodlení. Stěžovatelka přitom nerozporuje, že se v prodlení s placením nájemného ocitla. Je však přesvědčena, že po nabytí účinnosti již neexistuje povinnost platit poplatek z prodlení.

Ústavní soud neshledává závěr soudů, které vyložily přechodná ustanovení ( a ) ve vztahu k povinnosti stěžovatelky zaplatit poplatek z prodlení tak, že vznikla-li tato povinnost před nabytím účinnosti , trvá i po nabytí jeho účinnosti, za sporný. Otázka výkladu a aplikace předmětného ustanovení přitom spadá do kompetence civilních soudů. Soudy provedená interpretace z ústavněprávního hlediska obstojí a neodporuje ani obecným pravidlům výkladu právních předpisů. K tomuto závěru se ostatně přiklonila i komentářová literatura (srov. k tomu např. PELIKÁNOVÁ, I., PELIKÁN, R. Komentář k . In: ŠVESTKA, J. a kol. . Svazek VI. -3081. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1343).

Ústavní soud dodává, že výše poplatku z prodlení závisí především na délce prodlení, přičemž stěžovatelka, která setrvávala na své verzi výkladu právního a skutkového stavu, si mohla a měla být uvedených následků vědoma s ohledem na to, co pro její věc stanoví a , a jakou procesní taktiku si v řízení o této věci zvolí (srov. obdobně

sp. zn.

).

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu