Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2094/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti M. B., zastoupené Mgr. Michalem Gottwaldem, advokátem se sídlem Nad spádem 20, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2019 sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2019, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v a d (dále jen " "). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Stěžovatelka namítá zejména nedostatečnost odůvodnění usnesení. Tvrdí, že nemovitosti nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 1. 12. 2014 od společnosti ALEDO Group SE a nikoli od bývalého manžela, jehož trestní stíhání bylo navíc zahájeno až poté. Kupní cenu osobně uhradila hotovostními vklady na účet společnosti, o čemž předkládá potvrzení. O hrozícím trestním stíhání bývalého manžela v době převodu stěžovatelka nemohla vědět, neboť převod proběhl před jeho zahájením. Bývalý manžel stěžovatelky byl údajně dne 23. 5. 2019 nepravomocně odsouzen (stěžovatelka přikládá kopii protokolu z hlavního líčení, neboť rozsudek v době podání ústavní stížnosti nebyl vyhotoven), avšak z vyhlášeného rozsudku nevyplývá, že by mu byl uložen peněžitý trest či povinnost uhradit škodu. Délku zajištění stěžovatelka považuje za nepřiměřenou.

3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že napadeným usnesením Městský soud v Praze zamítl návrh stěžovatelky na zrušení zajištění specifikovaných nemovitých věcí stěžovatelky podle § 79f odst. 1 tr. řádu a contrario. Vrchní soud v Praze jeho usnesení ke stížnosti stěžovatelky potvrdil. Soudy z dosud zjištěných skutečností v hlavním líčení dovodily, že zajištěné nemovitosti s projednávanou trestnou činností souvisí, neboť byly zřejmě zakoupeny za finanční prostředky z ní pocházející. Představují tak ekvivalentní hodnotu finančních prostředků vyvedených z ovládaných obchodních společností v rámci legalizace výnosů z trestné činnosti. Soud popsal personální i časové propojení jednotlivých převodů nemovitostí i ve světle námitek stěžovatelky, které znovu opakuje v ústavní stížnosti.

4. Ústavní soud ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení opakovaně zdůraznil, že je nutno možnost jeho zásahu do probíhajícího trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. srpna 2012,

sp. zn.

). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. nález ze dne 17. dubna 2014,

sp. zn.

, (N 63/73 SbNU 209) a usnesení ze dne 13. července 2018,

sp. zn.

].

5. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci městským a vrchním soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a vypořádaly se i s námitkami stěžovatelky, vznesenými v její žádosti a stížnosti. Vyjádřily se i k délce zajištění (dva roky) a zmínily i výhled na brzké vydání rozhodnutí ve věci samé.

6. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79a a násl. tr. řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i y. Současně však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

7. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Délka zajištění se jeví jako přiměřená s ohledem na složitost věci i stadium, v jakém se trestní řízení nyní nachází.

8. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu