Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1731/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti TIME : SERVICE, a. s., se sídlem Osadní 869/32, Praha 7, IČ: 63999820, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -104 ze dne 12. 3. 2015, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -168 ze dne 21. 2. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -207 ze dne 27. 2. 2018 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdila, že jimi byl porušen , a 4, , , , y (dále jen " "), jakož i , a 3, , a d (dále jen " ").

Z obsahu přiloženého listinného materiálu vyplývá, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované společnosti euroAWK, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), zaplacení částky 525 391 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o skutečnost, že dne 10. 1. 2002 uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu označenou jako "komisionářská smlouva", na jejímž základě vzniklo vedlejší účastnici právo výlučného užívání tzv. city-light vitrín ve vlastnictví stěžovatelky a povinnost vedlejší účastnice hradit za toto užívání smluvní odměnu v podobě tzv. garantovaného zisku. Za měsíc únor 2009 vedlejší účastnice svou povinnost přitom nesplnila a dlužná částka se tak stala předmětem dané žaloby.

Městský soud v Praze (dále též "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. -104 ze dne 12. 3. 2015 stěžovatelčin žalobní návrh zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nalézací soud shledal, že k uzavření komisionářské smlouvy mezi účastnicemi řízení nedošlo, neboť za vedlejší účastnici smlouvu podepsal jednatel Ing. Hanika, jenž v dané době dle společenské smlouvy i zápisu způsobu jednání v obchodním rejstříku neměl samostatné jednatelské oprávnění, ale jménem společnosti mohl jednat pouze společně s druhým jednatelem Aladarem Krutim. Ing. Hanika sice byl oním druhým jednatelem, nacházejícím se dlouhodobě v zahraničí a oprávněným jednat za společnost samostatně, zmocněn k jednání za společnost ve stejném rozsahu jako samostatně jednající jednatel, avšak městský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 24. 4. 2007 toto zmocnění považoval za neplatné. Nalézací soud se stěžovatelkou uplatněným nárokem zabýval rovněž z hlediska možného vzniku bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice. V tomto směru nicméně konstatoval, že stěžovatelka, navzdory poučení, které se jí dostalo, neunesla břemeno tvrzení.

Rozhodnutí městského soudu následně na podkladě odvolání stěžovatelky potvrdil Vrchní soud v Praze, a to svým rozsudkem č. j. -168 ze dne 21. 2. 2017. Odvolací soud se jednak ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně stran neplatnosti smlouvy i otázky bezdůvodného obohacení. Pokud jde o argumentaci stěžovatelky, že neplatnost smlouvy způsobila vedlejší účastnice a je tak povinna jí dle ustanovení , obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nahradit škodu, měl odvolací soud za to, že žalobní tvrzení neobsahovala skutečnosti, z nichž by bylo možné vyvodit nárok na náhradu škody.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala stěžovatelka dále dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. -207 ze dne 27. 2. 2018 odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení nespokojila. V ústavní stížnosti namítla, že obecné soudy nevyvinuly absolutně žádnou snahu vypořádat se s její argumentací o tom, že smlouva byla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že soudy přebíraly formalisticky právní posouzení případu z jiných rozhodnutí, došlo podle jejího názoru k porušení jejího práva na zákonného soudce. Dále dle stěžovatelky obecné soudy jednaly v rozporu se závěry plynoucími z nálezu

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2016, jestliže dovodily zákaz soukromého jednání, tedy zasáhly do principu autonomie vůle, bez toho, aby jej náležitě odůvodnily, a bez poměřování hodnot, které má zákon chránit. K samotné otázce platnosti smlouvy stěžovatelka pak konstatovala, že v době uzavírání smlouvy neexistoval žádný zákon, který by uvedený způsob jednání jednatelů vedlejší účastnice zakazoval, a proto měla v dané věci převážit autonomie vůle smluvních stran. Krom toho dle stěžovatelky obecné soudy v předmětném případě nesprávně uplatnily rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Tento řešil odlišnou situaci, kdy udělením plné moci byly obcházeny stanovy společnosti, které měly zabezpečovat vzájemnou kontrolu členů představenstva a rozdělení odpovědnosti. V nyní projednávané věci byl však druhý jednatel dle společenské smlouvy oprávněn jednat za vedlejší účastnici samostatně a nic mu tedy nebránilo, aby v době své nepřítomnosti v České republice svěřil část své agendy na starost jiné osobě. Stěžovatelka konečně měla za to, že bylo namístě aplikovat úvodní ustanovení , , upravující základní zásady soukromého práva. V této souvislosti podotkla, že vedlejší účastnice nejednala poctivě, těží ze svého nepoctivého jednání, a přesto dosud požívá právní ochrany, což je v rozporu s principy spravedlnosti. Alternativně, pro případ posouzení smlouvy jako neplatné, stěžovatelka dále vyslovila přesvědčení, že měla nárok na vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v majetkovém prospěchu vedlejší účastnice z užívacího práva k reklamním plochám, které jí byly stěžovatelkou přenechány. Obecné soudy se těmito argumenty, stejně jako tvrzeními stěžovatelky ohledně splnění předpokladů pro přiznání nároku z titulu náhrady škody dle ustanovení obchodního zákoníku, řádně nezabývaly. Svým postupem, kdy dle mínění stěžovatelky svévolně konstatovaly neplatnost smlouvy a odmítly jakoukoliv kompenzaci za užívání jejích reklamních ploch vedlejší účastnicí, obecné soudy v konečném důsledku výraznou mírou zasáhly rovněž do jejího podnikání, resp. porušily její základní právo podnikat.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. 2. 2019 stěžovatelka uvedla, že si je vědoma, že Ústavní soud usneseními

sp. zn.

ze dne 26. 8. 2015 a

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2017, její ústavní stížnosti, které vycházely z obdobného skutkového základu jako nyní projednávaná věc, odmítl. Stěžovatelka nicméně upozornila, že současná stížnost přináší novum v podobě výpovědi Ing. Haniky, bývalého jednatele vedlejší účastnice, kterou učinil v jiném řízení. Jmenovaný uvedl, že běžně podepisoval i důležité smlouvy sám, neboť k tomu dostal pokyn od majitelů z Německa, přestože právníci upozorňovali, že to není zcela v pořádku. Dle stěžovatelky je tímto výrazně podpořena její argumentace, že vedlejší účastnice jednala nepoctivě, když vědomě navodila stav neplatnosti smlouvy a v momentě, kdy jí to bylo ku prospěchu, neplatnost účelově namítla. Stěžovatelka opětovně zdůraznila, že vztah mezi stranami, byť nesprávně formalizovaný, dlouhodobě fungoval a obě strany plnily, jak bylo ujednáno, a že obecné soudy pochybily, když za těchto okolností upřednostnily výklad směřující k neplatnosti smlouvy před výkladem opačným.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, přičemž shledal, že není opodstatněná.

Jak již bylo konstatováno v doplnění ústavní stížnosti, Ústavní soud v minulosti o obdobných návrzích stěžovatelky (skutkově se lišily v zásadě pouze měsícem, za nějž byla odměna za užití reklamních ploch požadována) rozhodl usneseními

sp. zn.

ze dne 26. 8. 2015 a

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2017 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). V obou případech dospěl Ústavní soud k závěru, že se obecné soudy uplatněnými námitkami řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby ústavně konformním způsobem zdůvodnily. Ústavní soud podotkl, že za daných okolností mu, s ohledem na výše vyložené limity přezkumné kompetence, nepříslušelo úvahy obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.

Ústavní soud ani v nyní projednávané věci nespatřuje důvod se od dříve vyslovených závěrů odchýlit, a proto na ně pro stručnost v dalším odkazuje. Svědecká výpověď Ing. Haniky, na níž stěžovatelka upozorňovala, není dle názoru Ústavního soudu skutečností, která by byla sama o sobě způsobilá závěry obecných soudů vyvrátit či alespoň zásadním způsobem zpochybnit.

Vzhledem k výše řečenému Ústavní soud postupoval dle a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu