Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 153/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -416 ze dne 16. 10. 2018 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. -374 ze dne 13. 3. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na zachování lidské důstojnosti a na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého života, právo vlastnit majetek, právo na svobodnou volbu povolání a právo na spravedlivý proces dle a 2, , a d a a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále ústavní zásada rovnosti práv dětí narozených v manželství i mimo ně dle d.

2. Stěžovatel je otec dvou nezletilých dětí, které byly dříve svěřeny do péče matky a stěžovateli stanoveno hradit na ně výživné. Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána k návrhu stěžovatele na snížení výživného a na úpravu svého styku s dětmi. Městský soud v Brně zamítl stěžovatelův návrh na snížení výživného a rozhodl o úpravě styku stěžovatele s dětmi. K odvolání obou rodičů pak Krajský soud v Brně změnil rozsudek městského soudu; počínaje dnem 14. 9. 2018 snížil výživné na každé z dětí na částku 7500 Kč (z předchozí částky 8500 Kč stanovené v roce 2013) a znovu upravil styk stěžovatele s dětmi. Stěžovatel odůvodňoval svůj návrh na snížení výživného tím, že od března 2016 došlo ke značnému poklesu jeho příjmů; podle obecných soudů se však stěžovatel bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání (jeho jednáním či v důsledku něj došlo k rozvázání jeho dosavadního výnosného pracovního poměru), a proto bylo třeba vycházet z jeho výdělkových poměrů do doby rozvázání pracovního poměru u bývalého zaměstnavatele (srov. , ). Krajský soud dále v rozhodnutí o výživném zohlednil zvyšující se odůvodněné potřeby dotčených dětí, s ohledem na jejich přibývající věk i současný zdravotní stav, a skutečnost, že v polovině září 2018 se stěžovateli a jeho družce narodilo dítě, čímž stěžovateli přibyla další vyživovací povinnost.

3. Stěžovatel kritizuje rozhodnutí obecných soudů o výši výživného, které má hradit na své dříve narozené nezletilé děti. Nesouhlasí s tím, jak soudy zkoumaly a posuzovaly jeho majetkové poměry a uvádí, že při skončení svého předchozího pracovního poměru byl motivován snahou dosáhnout nejméně stejných příjmů a lepší časové flexibility; že se tak nestalo, není jeho vinou. Obecné soudy však dostatečně nezkoumaly okolnosti skončení tohoto pracovního poměru a stěžovatelovu motivaci k tomu a nezabývaly se ani tím, zda má stěžovatel možnost zajistit si práci s vyšším výdělkem a zda je oprávněné to po něm požadovat. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že objektivně není schopen hradit výživné ve výši stanovené soudy, a to běžné ani dlužné výživné. Je nepřiměřeně zatížen exekucí a hrozí mu trestní stíhání pro neplacení výživného. Navíc dochází k upírání práv jeho nedávno narozenému dítěti, jehož potřeby soudy řádně nezhodnotily; starším dětem bylo přiznáno násobně vyšší výživné, než na které může dosáhnout mladší dítě stěžovatele. V neposlední řadě podle stěžovatele soudy náležitě nezkoumaly potřeby starších nezletilých dětí a není zřejmé, že by stanovené výživné skutečně odpovídalo jejich potřebám i majetkovým poměrům jeho samého.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. , který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. V projednávaném případě Ústavní soud v napadených soudních rozhodnutích neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se stanovenou výší výživného, které má hradit na své dvě nezletilé děti, a se zjištěním a posouzením jeho majetkových poměrů ze strany obecných soudů. Stěžovatel fakticky rozporuje rozsah dokazování, hodnocení důkazů a skutková zjištění provedená obecnými soudy, maje za to, že soudy měly v řízení dospět k jiným závěrům; přitom kritizuje také použití v daném případě. Stěžovatelovy námitky tak zůstávají v rovině podústavního práva a postrádají ústavní relevanci; stěžovatel staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do této jejich činnosti zasáhnout jen výjimečně, především v případě, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, pokud soudy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, respektive pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nic takového se ovšem nevztahuje na napadená rozhodnutí, která obsahují srozumitelná, přesvědčivá, logická a celkově náležitá odůvodnění, v nichž obecné soudy řádně uvedly, jaké bylo ve věci provedeno dokazování, jaká skutková zjištění učinily a jak je právně posoudily. Je zřejmé, že obecné soudy se rovněž důsledně a pečlivě zabývaly otázkou stěžovatelových příjmů a majetkové situace a dokazování bylo prováděno také k okolnostem skončení stěžovatelova předchozího výnosného zaměstnání (provedeny byly stěžovatelem navržené důkazy, zpráva jeho bývalého zaměstnavatele a připojen byl i spis týkající se pracovněprávního sporu stěžovatele a jeho bývalého zaměstnavatele). Obecné soudy přitom dostatečně odůvodnily, proč přistoupily k použití a vyšly z dřívější výše stěžovatelových příjmů; tento postup a závěry obecných soudů nelze považovat za nijak extrémní, svévolné či jinak vybočující z mezí ústavnosti. Aktuální situace stěžovatele tedy nebyla obecnými soudy opomenuta. Kritika nařízené exekuce vůči stěžovateli pak v této věci před Ústavním soudem není namístě. V neposlední řadě byly v řízení před obecnými soudy náležitě zjišťovány také potřeby a poměry dotčených nezletilých dětí, ostatně ty nijak nezpochybňoval ani stěžovatel přímo v řízení před obecnými soudy, respektive v odvolacím řízení. Krajský soud rovněž řádně zohlednil narození dalšího dítěte stěžovatele a s ním spojenou novou vyživovací povinnost stěžovatele. Všechny relevantní okolnosti pak našly odraz v konečném snížení částky výživného na starší nezletilé děti stěžovatele.

8. Z uvedeného je zřejmé, že obecné soudy napadenými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti a neporušily namítaná ústavní práva stěžovatele, respektive ústavní zásady. Namítaná rozhodnutí plně vyhovují ústavněprávním požadavkům; naopak stěžovatelova argumentace a jeho nesouhlas zjevně nedosahují roviny ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu