Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2380/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Urban Auto s.r.o., se sídlem Šikmá 1504, Most, zastoupené Mgr. Janem Suchomelem, advokátem, se sídlem Jana Masaryka 677/45, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 15. 4. 2019, č. j. -100, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2019, č. j. -110, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y ve spojení s a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces plynoucí z d (dále jen " "), jakož i principy uvedené v y.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává zejména následující. Meritorními rozhodnutími Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") bylo stěžovatelce v pozici žalované uloženo zaplatit žalobkyni (Česká republika - Úřad pro zastupování ve věcech majetkových) celkovou částku 6.562.162 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka iniciovala dovolací řízení, které bylo napadeným usnesením okresního soudu podle ustanovení , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku v patnáctidenní lhůtě, stanovené usnesením doručeným právnímu zástupci stěžovatelky dne 22. 3. 2019. Krajský soud v odvolacím řízení rozhodnutí okresního soudu potvrdil.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že se nevypořádaly s otázkou okruhu osob, kterým se doručuje výzva k zaplacení soudního poplatku, přičemž se domnívá, že měla být doručována jak jejímu právnímu zástupci, tak i přímo účastníku řízení podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), kdy povinnost zaplatit soudní poplatek spadá do kategorie "osobní činnosti". Svoji argumentaci opírá především o usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2014, č. j. -52, který v civilním řízení aplikuje ustálenou judikaturu Ústavního soudu zabývající se zastavením řízení v případě nezaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví (srov. např. nález

sp. zn.

, ze dne 24. 1. 2000, nebo nález

sp. zn.

, ze dne 10. 1. 2001).

4. Ústavní soud na základě podané ústavní stížnosti posoudil její obsah, nicméně dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, byly porušeny ústavními předpisy chráněná práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud nenalezl žádné ústavněprávní deficity. Se stěžejní námitkou stěžovatelky ohledně povinnosti doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku i jí samé se totiž nelze ztotožnit.

6. Předně je nutné zdůraznit, že se nejedná o totožnou situaci, jako ve stěžovatelkou výše uváděných nálezech Ústavního soudu. Nosným důvodem těchto rozhodnutí totiž není nezastupitelnost strany řízení při placení soudního poplatku, nýbrž neexistence opravného prostředku proti rozhodnutí o zastavení řízení v důsledku nezaplacení soudního poplatku v rámci správního soudnictví (srov. § 14 zákona o soudních poplatcích). Ústavní soud ostatně na rozdíly mezi tehdejší úpravou správního a civilního soudnictví opakovaně poukazoval; např. v nálezu ze dne 22. 10. 2001,

sp. zn.

, konstatoval, že "... podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení lze za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví není takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoliv opravného prostředku." Ústavní soud závěr o neopodstatněnosti stěžovatelčiny námitky judikuje, s poukazem na nastíněnou argumentaci, již konstantně (srov. např. usnesení ze dne 5. 2. 2019,

sp. zn.

, nebo usnesení ze dne 11. 2. 2003,

sp. zn.

). Na tomto závěru nemění nic ani novela zákona o soudních poplatcích provedená , která ostatně do možnosti využít řádného opravného prostředku nikterak nezasáhla.

7. Doručování přímo účastníku řízení, který má v řízení něco osobně vykonat, se vztahuje pouze na konání nezastupitelné, tj. je vázáno na konkrétní schopnosti nebo vlastnosti účastníka řízení (např. jeho výslech nebo dostavení se ke znalci; srov. např. usnesení ze dne 29. 1. 2019,

sp. zn.

). Z povahy soudního poplatku přitom nelze přisvědčit ani závěru stěžovatelky, že jeho zaplacení je úkonem nezastupitelným, když může být uhrazen např. zmocněncem účastníka řízení, což je v některých případech i právními předpisy předpokládáno (např. advokátem, k tomu srov. , advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů).

8. V nyní projednávané věci přitom nebylo činěno sporným, že právnímu zástupci stěžovatelky byla výzva řádně doručena a bylo proto pouze mezi ním a samotnou stěžovatelkou, jakým způsobem se informují ohledně průběhu řízení. Pokud stěžovatelka namítá nevypořádání se obecnými soudy s touto námitkou, tak Ústavní soud dodává, že tato námitka předmětem předcházejících řízení nebyla, v důsledku čehož se s ní obecné soudy neměly příležitost vypořádat. Nadto sama stěžovatelka, dle svých vlastních slov, o povinnosti uhradit soudní poplatek věděla, přičemž ho po uplynutí lhůty dne 12. 4. 2019 na pokladně soudu sama uhradila. K takto uhrazenému soudnímu poplatku však již nebylo možno přihlížet (srov. § 9 odst. 1 in fine zákona o soudních poplatcích). Postupu obecných soudů při zastavení dovolacího řízení tedy není z ústavněprávního hlediska co vytknout.

9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná a k porušení základního práva, jehož se stěžovatelka dovolává, nedošlo. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu