Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2116/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti Z. J., t. č. Věznice Horní Slavkov, P. O. BOX 50, Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Jitkou Čížkovou, advokátkou se sídlem U Soudu 7, Teplice, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 1. 2018, č. j. -643, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2018, č. j. -718, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. -40, za účasti Okresního soudu v Teplicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené d (dále jen " "); zároveň dle stěžovatele došlo i k porušení principu presumpce neviny, konkrétněji pak zásady in dubio pro reo ve smyslu y.

2. Stěžovatel namítá, že soudy dostatečně nezjistily skutkový stav, resp. že provedené důkazy nedovolují učinit skutkový závěr o tom, že se stěžovatel dopustil skutků, jež jsou mu kladeny za vinu. Uvedené platí zejména ve vztahu k údajnému znásilnění poškozeného stěžovatelem. K tomu mělo dojít v době, kdy se poškozený nacházel se stěžovatelem o samotě, a soud proto vyšel výlučně z výpovědi poškozeného. Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že poškozený je nedůvěryhodnou osobou s trestní minulostí a že v průběhu řízení evidentně lhal. V naznačené situaci, kdy se jednalo o klasický případ "tvrzení proti tvrzení", by mělo být odůvodnění skutkových závěrů učiněných nalézacím soudem obzvláště pečlivé. Podle stěžovatele jsou však odůvodnění rozhodnutí obecných soudů všech stupňů nedostatečná a nemohou rozptýlit pochybnosti stran průběhu celého "incidentu" mezi stěžovatelem, spoluobviněnými a poškozeným.

3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

4. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze zopakoval a částečně jinak zarámoval námitky, které uplatnil již jako obhajobu před okresním soudem, a následně je zopakoval ve všech opravných prostředcích. Obecné soudy se jimi zabývaly a ústavně konformně a pečlivě je (opakovaně) vypořádaly. Není úkolem Ústavního soudu, aby tyto námitky znovu obsáhle popisoval a vypořádával způsobem, jako to již obecné soudy učinily.

7. Námitkám stěžovatele, podle nichž obecné soudy nedostatečně odůvodnily zjištěný skutkový stav, Ústavní soud nemůže přitakat. Ústavní soud v tomto kontextu toliko konstatuje, že obecné soudy si při zjišťování skutkového stavu (resp. při přezkumu) počínaly pečlivě a že přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů a jakého jejich hodnocení postavily najisto skutkový stav, který se stal podkladem pro závěr o vině stěžovatele.

8. Konkrétně Ústavní soud zdůrazňuje, že se obecné soudy důvěryhodností výpovědi poškozeného řádně zabývaly. Skutkový závěr, podle něhož (stručně řečeno) stěžovatel přinutil poškozeného k orálnímu sexu, obecné soudy přesvědčivě odůvodnily. Podkladem pro skutkové závěry obecných soudů přitom nebyla pouze izolovaná výpověď poškozeného. Své závěry stran důvěryhodnosti výpovědi poškozeného opřely obecné soudy v prvé řadě o znalecký posudek z oblasti klinické psychologie a o výpověď svědka J. B., jemuž se poškozený svěřil. Dále pak obecné soudy konstatovaly, že s ohledem na okolnost, že ostatní části výpovědi poškozeného byly podpořeny dalšími důkazy a výpověď byla vnitřně konzistentní, není pravděpodobné, že by právě část výpovědi týkající se znásilnění byla zcela smyšlená. Tento závěr konec konců podporuje i skutečnost, že se stěžovatel podobného jednání již v minulosti dopustil, na což obecné soudy rovněž odkázaly. V neposlední řadě pak obecné soudy - a v prvé řadě soud nalézací - přihlédly k tomu, že obhajoba stěžovatele a spoluobviněných byla "nevěrohodná a ve svých důsledcích i nelogická", kterýžto závěr rovněž pečlivě vysvětlily.

9. V souhrnu tak Ústavní soud zhodnotil, že se soudy ve všech napadených rozhodnutích námitkami stěžovatele zabývaly, svá rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily a na základě provedeného dokazování nabyly dostatečný podklad pro zjištěný skutkový děj. Ústavní soud proto nemá za to, že by v oblasti skutkových zjištění a dokazování bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Nezjistil přitom ani žádná jiná pochybení obecných soudů, která by dosahovala ústavněprávní roviny. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu