Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
108329.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 1756/19
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Uber B.V., sídlem Mr. Treublaan 7, 1097 DP, Amsterdam, Nizozemské království, zastoupené JUDr. Jiřím Kindlem, M.Jur., Ph.D., sídlem Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2019 č. j. 7 Cmo 185/2017 -578 do výroku I. a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. července 2017 č. j. 18 Nc 9/2017 -377 do výroků I., II., V. a VI., za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a LIDO TAXI RADIO, spol. s r.o., sídlem Cejl 892/32, Zábrdovice, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody podle čl. 1 odst. 1 Ústav y na právní jistotu, čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") právo stěžovatelky podnikat, právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále že jimi byl porušen princip rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listin y.
2. Z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 17. 7. 2017 č. j. 18 Nc 9/2017 -377 k návrhu LIDO TAXI RADIO, spol. s r.o. (dále také jen "žalobkyně"), zcela vyhověl a nařídil podle § 102 odst. 1 občanského soudního řádu předběžné opatření, kterým uložil stěžovatelce zdržet se provozování a zprostředkování taxislužby na území Statutárního města Brna. Dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, kterážto měla plynout z toho, že by na její straně mohlo dojít ke vzniku škody velkého rozsahu a v rámci hospodářské soutěže by mohly být definitivně narušeny poměry na trhu taxislužby. Dále pak krajský soud konstatoval, že taxislužba je koncesovanou živností a její výkon podléhá právní regulaci, a nesplňuje-li subjekt, který v tomto oboru podniká (chce podnikat), stanovené podmínky, což bylo osvědčeno, může jít s nejvyšší pravděpodobností o nekalou soutěž.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení krajského soudu (druhé rozhodnutí) potvrdil ve výrocích I., II., V., VI. Žalobkyně v návrhu tvrdila a předloženými listinami osvědčovala, že stěžovatelka, ať již jako provozovatelka nebo zprostředkovatelka, nesplňuje podmínky pro provozování či zprostředkování taxislužby, což je ovšem v rozporu s navrhovaným petitem, v němž se domáhá zdržet se provozování či zprostředkování taxislužby. Podle vrchního soudu lze činnost stěžovatelky označit za (jinou) "službu v oblasti dopravy", zahrnující jak zprostředkování kontaktů mezi řidiči a potenciálními cestujícími, tak i samotnou přepravu, nikoli však "taxislužbu" či její zprostředkování, neboť nesplňuje podmínky provozování taxislužby podle § 21 , 21c a 21d zákona č. 111/1994 Sb. , o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 111/1994 Sb. "). Navrhované předběžné opatření je "nevykonatelné", protože spočívá v uložení povinnosti, která je stěžovatelkou nesplnitelná.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve podrobně popsala předchozí soudní řízení, obsah rozhodnutí a rozsah jejich napadení ústavní stížností. Stěžovatelka tvrdila, že v řízení bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tím, že napadená rozhodnutí jsou projevem svévole, když se soudy nevypořádaly s jejími námitkami, nejsou řádně odůvodněna, což zakládá jejich nepřezkoumatelnost a vrchní soud absenci řádného odůvodnění napravil jen částečně. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu zakazuje stěžovatelce odlišné činnosti jak provozovatele, tak i zprostředkovatele taxislužby, to stěžovatelka považuje za rozporné, protože nemůže být zároveň provozovatelem i zprostředkovatelem, odůvodnění považuje za odporující pravidlům logického myšlení v otázce kvalifikace činnosti stěžovatelky.
5. Právo na rovnost účastníků bylo dle přesvědčení stěžovatelky porušeno tím, že v řízení bylo připuštěno vedlejší účastenství Statutárního města Brna na straně žalobkyně a je tak nezákonně podporována veřejným orgánem. Obecné soudy námitky stěžovatelky zcela pominuly (existence unijního práva, směrnice o službách, směrnice o elektronickém obchodu, zákon č. 480/2004 Sb. , o některých službách informačních společností, čl. 56 o volném pohybu služeb a čl. 49 svoboda usazování Smlouvy o fungování Evropské unie, právní předpisy Evropské unie, neúplný výklad zákona č. 111/1994 Sb. a neregulované službě zprostředkování atd.). Stěžovatelka vznesla námitku litispendence respektive porušení zásady "ne dvakrát v téže věci", což vedlo k porušení principu právní jistoty a zákazem provozování činnosti bylo po dobu platnosti předběžného opatření zasaženo do práva na podnikání. Následně namítla, že vrchní soud se neřídil právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu ze dne 5. 11. 2018
sp. zn. III. ÚS 4072/17
; odůvodnění obsahuje pouze paušální závěry o tom, že činnost stěžovatelky kvalifikuje jako taxislužbu, že zcela naplňuje znaky silniční dopravy pro cizí potřebu a z její strany nejsou dodržovány povinnosti zprostředkovatelů a provozovatelů taxislužby stanovené zákonem, přitom nepřípustně předjímá rozhodnutí ve věci samé. V důsledku rozhodnutí vrchního soudu byl porušen čl. 89 odst. 2 Ústav y a právo na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listin y, stejně jako právní jistota zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústav y.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila přesvědčení, že jsou naplněny důvody pro zrušení napadených rozhodnutí z důvodu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto navrhla, aby nálezem Ústavní soud obě rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud především připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy´), který stojí mimo soustavu soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústav y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
9. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány [srov. nález ze dne 10. 11. 1999
sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), nález ze dne 21. 11. 2001
sp. zn. IV. ÚS 189/01
(N 178/24 SbNU 327) a nález ze dne 16. 7. 2002
sp. zn. I. ÚS 375/2000
(N 87/27 SbNU 33); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu o meritu věci, který dosud probíhá u krajského soudu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam.
10. Ústavní soud dále připomíná, že k posuzování ústavních stížností, namířených proti rozhodnutím obecných soudů o předběžných opatřeních, přistupuje krajně zdrženlivě. Ve své judikatuře zdůrazňuje, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994
sp. zn. IV. ÚS 43/94
(N 41/2 SbNU 27), usnesení ze dne 29. 3. 2000
sp. zn. IV. ÚS 488/99
, usnesení ze dne 8. 11. 2000
sp. zn. IV. ÚS 115/2000
, usnesení ze dne 14. 6. 2007
sp. zn. II. ÚS 44/06
, a mnohá další). Ústavní soud tedy zpravidla neshledává dostatečnou ústavněprávní oporu pro zasahování do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, nýbrž jde o opatření, jejichž trvání je zásadně časově omezeno.
11. Jestliže Ústavní soud přesto přikročí ke zrušení rozhodnutí obecných soudů o předběžném opatření (jak se stalo nálezem ze dne 5. 11. 2018
sp. zn. III. ÚS 4072/17
nebo ze dne 3. 4. 2018
sp. zn. IV. ÚS 719/18
), činí tak naprosto výjimečně, odůvodňují-li to konkrétní a relevantní okolnosti případu. Žádné takové mimořádné důvody pro vyhovění ústavní stížnosti v nynějším případě Ústavní soud neshledal.
12. Ústavní soud podotýká, že součástí ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listin y a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí; to ovšem neznamená, že odůvodnění se musí výslovné vypořádat s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti [např. usnesení ze dne 25. 10. 1999
sp. zn. IV. ÚS 360/99
(U 68/16 SbNU 363), nález ze dne 22. 9. 2009
sp. zn. III. ÚS 961/09
(N 207/54 SbNU 565)].
13. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím krajského soudu i vrchního soudu a domáhá se dalšího přezkumu Ústavním soudem. Věcí stěžovatelky se opakovaně zabývaly obecné soudy i Ústavní soud (nález ze dne 5. 11. 2018
sp. zn. III. ÚS 4072/17
) a dosud nebylo krajským soudem ve věci stěžovatelky meritorně rozhodnuto. Soudy vyslovily právní názor, že z materiálního hlediska činnost stěžovatelky lze podřadit pod § 2 odst. 9 zákona č. 111/1994 Sb. , který v základní rovině charakterizuje taxislužbu, ale s tou výhradou, že stěžovatelka ani osoby - řidiči, jejichž prostřednictvím dopravní službu zajišťuje, nesplňují podmínky vymezené v § 21 a násl. zákona č. 111/1994 Sb. Tato skutečnost však nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Pochybnosti stěžovatelky o vymezení pojmů soudy, že se jedná o různé činnosti provozování a zprostředkování taxislužby na území statutárního města Brna, nemůže mít vliv na důvodnost ústavní stížnosti směřující pouze proti předběžnému opatření.
14. Ústavní soud nepovažuje ani námitky stěžovatelky o existenci překážky věci zahájené - litispendence - či nepřípustností vedlejšího účastenství Statutárního města Brna na straně žalobkyně, opakovaně uplatněné v ústavní stížnosti, za důvodné. Vrchní soud shledal námitku stěžovatelky o existenci překážky věci zahájené zčásti důvodnou a zrušil usnesení krajského soudu ve výrocích III. a IV. a v tomto rozsahu řízení zastavil (usnesení vrchního soudu str. 7 - 8). Vrchní soud přisvědčil rozhodnutí krajského soudu, že přistoupení vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Statutárního města Brna je v souladu s jeho povinností a v zájmu občanů města Brna. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich použití při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud pokládá za potřebné dodat, že s ohledem na zásadu minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci nijak nepředjímá výsledek daného řízení ve věci samé a v podrobnostech odkazuje na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí.
15. Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatelky jsou pouhou polemikou s právními závěry krajského soudu a vrchního soudu, které nedosahují ústavněprávní roviny. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění předběžných opatření klade Listin Listina a judikatura Ústavního soudu. Ústavní soud shledává, že do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listin y, ani do práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listin y nebylo zasaženo, obecné soudy se nedopustily žádného excesivního a neodůvodněného postupu.
16. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu