Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2554/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Kamily Jelínkové, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2019 č. j. -404 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2018 č. j. -321, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Vymáhání dluhů s. r. o., sídlem Polská 2333, Kladno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod podle a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 2. 2017 č. j. -273, určil, že kupní smlouva uzavřená dne 1. 8. 2013, kterou Libuše Erbová prodala stěžovatelce budovu č. p. X1 postavenou na pozemku parc. č. st. X2, a pozemky parc. č. st. X2 - zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. X3 - ostatní komunikace, vše zapsáno na listu vlastnictví č. X4 pro obec a katastrální území Želenice vedeného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno, je vůči obchodní korporaci Vymáhání dluhů s. r. o., sídlem Polská 2333, Kladno (dále jen "žalobkyně") neúčinná (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 1. 2018 č. j. -321 tak, že rozsudek okresního soudu jako věcně správné rozhodnutí potvrdil (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

4. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 5. 2019 č. j. -404 tak, že se dovolání stěžovatelky odmítá (výrok I) a že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud odmítl dovolání pro jeho vady podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a uvedl, že stěžovatelka ve svém dovolání pouze přistoupila k opisu citace , aniž by právně relevantním způsobem vymezila jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladu přípustnosti dovolání. Její dovolání tak představuje skutkovou a právní polemiku vedenou s krajským soudem, případně i s okresním soudem, což samo o sobě přípustnost dovolání podle ve vazbě na nezakládá.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že zásadně nesouhlasí s názorem okresního soudu a následně i krajského soudu v otázce, zda měla či mohla mít povědomí o úmyslu Libuše Erbové zkrátit své věřitele. Stěžovatelka je přesvědčena, že jednala vždy v dobré víře a s opatrností, která byla dle jejího mínění adekvátní situaci i vztahu, který měla s Libuší Erbovou. Rovněž zásadně nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jestliže je hodnocení důkazů ze strany okresního soudu naprosto nelogické, respektive pokud sám krajský soud konstatuje, že nebylo žádným způsobem prokázáno, že by stěžovatelka o úmyslu dlužnice zkrátit věřitele na svých právech věděla, a přesto tento rozhodl v neprospěch stěžovatelky jen na základě domněnek, jde o nesprávné právní posouzení věci a Nejvyšší soud se tímto měl zabývat. Stěžovatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že v řízení před okresním soudem i následně v řízení před krajským soudem nebylo žádným důkazem prokázáno, že by stěžovatelka musela, nebo alespoň měla, o úmyslu Libuše Erbové zkrátit své věřitele vědět. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že jí nebylo známo, za jakou konkrétní cenu byla nemovitost zakoupena, neboť se v té době s Libuší Erbovou neznala. Kupní cena mezi Libuší Erbovou a stěžovatelkou byla s přihlédnutím k okolnostem, tedy s přáním Libuše Erbové o zřízení věcného břemene pro syna a s vědomím, že stěžovatelka se o Libuši Erbovou starala, vypomáhala jí nejen finančně, a rovněž že jí nechá v nemovitosti v klidu dožít, stanovena dohodou smluvních stran. Skutečnost, že kupní cena je nižší, než by odpovídalo tržní ceně nemovitosti, si stěžovatelka vysvětlovala faktem, že kupuje dům, který je obsazený (Libuší Erbovou a možností užívání pro syna Libuše Erbové), a rovněž svou starostí o Libuši Erbovou. Navíc toto nabytí nemovitostí stěžovatelkou představovalo vyřešení poskytnuté půjčky, které bude pro stěžovatelku i pro Libuši Erbovou výhodné, neboť tato se i s ohledem na svůj věk nebude muset stěhovat. V neposlední řadě se stěžovatelka domáhala práva ochrany třetí strany, neboť jednala v dobré víře. Stěžovatelka zdůrazňuje, že jí nemůže být kladeno k tíži, že nevěděla o skutečnosti, že Libuše Erbová má krom stěžovatelky ještě jiné věřitele, neboť dle jejího mínění vyvinula dostatečné úsilí a péči, když se informovala na katastru nemovitostí, zda je nemovitost zatížena nějakým zástavním právem či samotnou exekucí. Skutečnost, že věřitelé nepostihli majetek Libuše Erbové zástavním právem či exekucí, a stěžovatelka tedy neměla možnost se z veřejných seznamů o existenci těchto věřitelů dozvědět, nemůže být kladena k tíži stěžovatelce. Okresní soud a krajský soud při svém rozhodování nepostupovaly v souladu se základními principy sporného řízení i ustálenou judikaturou, když své závěry postavily na základě domněnek a předpokladů, které nebyly důkazně podepřeny (což sám krajský soud uznává), a to přes skutečnost, že právě věřitelé, tedy v dané věci žalobkyně, má ve věcech, kdy stěžovatelka není osobou blízkou Libuše Erbové (tj. dlužnice), povinnost nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, jak konstatuje sám krajský soud, má stěžovatelka za to, že se nepodařilo prokázat, že mohla či musela vědět o úmyslu Libuše Erbové zkrátit své věřitele, měl krajský soud rozsudek okresního soudu zrušit a sám rozhodnout tak, že se žaloba žalobkyně zamítá, a přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 . Ústavní stížnost vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2019 č. j. -404 je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně jejích práv.

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2019 č. j. -404 zjevně neopodstatněná.

10. Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 5. 2019 č. j. -404 odmítl dovolání stěžovatelky na základě skutečnosti, že dovolání stěžovatelky neobsahovalo zákonné náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku a nesplnilo tak ani esenciální zákonné podmínky pro jeho "projednatelnost", pročež jej musel pro vady řízení odmítnout podle Ústavní soud shledává, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky ústavně konformně, v napadeném usnesení s odkazem na judikaturu Ústavního soudu jasně a přezkoumatelně vymezil, z jakých důvodů není možné dovolání stěžovatelky projednat, a Ústavní soud na závěrech Nejvyššího soudu neshledal žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Nejvyšší soud své závěry v odůvodnění napadeného usnesení řádně jasně, rozumně a logicky odůvodnil [viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012

sp. zn.

(N 61/64 SbNU 723)]. Tvrdí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že je-li hodnocení důkazů ze strany okresního soudu naprosto nelogické, respektive konstatuje-li sám krajský soud, že nebylo žádným způsobem prokázáno, že by stěžovatelka o úmyslu dlužnice zkrátit věřitele na svých právech věděla, a přesto tento rozhodl v neprospěch stěžovatelky, jen na základě domněnek, jde o nesprávné právní posouzení věci a Nejvyšší soud se tímto měl zabývat, tak jí Ústavní soud nemůže přisvědčit. Jak správně zdůraznil Nejvyšší soud v napadeném usnesení, dovolatel v dovolání musí (tj. v nyní přezkoumávané věci stěžovatelka) vymezit předpoklad přípustnosti dovolání podle , což stěžovatelka neučinila, a dokonce tak ani netvrdí v řízení před Ústavním soudem, kde opět toliko polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů bez toho, aby zdůvodnila, proč se Nejvyšší soud měl jejím dovoláním zabývat a čím porušil její ústavně garantovaná práva.

11. Ústavní soud musí v této souvislosti zejména poukázat na stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (č. 460/2017 Sb.), v němž se plénum Ústavního soudu smyslem a účelem právní úpravy podmínek přípustnosti dovolání, a zároveň jejich ústavně konformním výkladem a použitím podrobně zabývalo. Ve vztahu k nyní posuzované věci je pak klíčový zejména ten závěr stanoviska, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y. Napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska ústavních kautel práva na soudní ochranu proto obstojí.

12. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání ústavně konformním způsobem odmítl, má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozsudku krajského soudu, neboť z hlediska posouzení přípustnosti nelze odhlédnout od toho, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Vzhledem k faktu, že bylo dovolání stěžovatelky řádně odmítnuto pro vady, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit.

13. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelky hledět tak, jako by vůbec podáno nebylo. Jak též konstatovalo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017

sp. zn. (č. 460/2017 Sb.), nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle .

V.

Závěr

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 30. 1. 2018 č. j. -321 jako návrh nepřípustný [ ].

15. V té části, ve které ústavní stížnost splnila procesní předpoklady k jejímu projednání, tj. v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2019 č. j. -404, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu