Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2007/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Zajíčka, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Drvotou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Stejskala 113/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2019 č. j. -252, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2017 č. j. -224, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. června 2016 č. j. -175, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhal žalobou u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") určení neplatnosti kupní smlouvy. V následném řízení nalézací soud žalobu stěžovatele celkem třikrát zamítl; k jeho odvolání byly rozsudky nalézacího soudu dvakrát zrušeny, až třetí zamítavý rozsudek odvolací soud potvrdil. Dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, stejně jako byla Ústavním soudem dne 26. 2. 2016 odmítnuta navazující ústavní stížnost.

2. Žalobou podanou dne 11. 12. 2015 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatel domáhal náhrady škody (nákladů na zastoupení advokátem a nákladů v předchozím řízení nahrazené protistraně v důsledku neúspěchu stěžovatele ve věci) a přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy, způsobených nesprávným úředním postupem - nepřiměřenou délkou výše uvedených řízení, která trvala celkem 7 let a 2 měsíce.

3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. -175, řízení pro částečné zpětvzetí žaloby co do částky 62 165 Kč zastavil a ve zbytku (625 994,50 Kč) žalobu zamítl - s tím, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byl spor pouze o výši přiměřeného zadostiučinění a existenci jeho příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, nikoli o (ne)správnost úředního postupu samotného. Obvodní soud dospěl na základě posouzení podle a kritérií podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti [(notářský řád), dále jen " "], k závěru, že přiměřené zadostiučinění odpovídá částce stěžovateli již mimosoudně přiznané vedlejší účastnicí a ostatní náklady uplatňované z titulu náhrady škody nebyly stěžovatelem účelně vynaloženy na nápravu průtahů v řízení.

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") se k odvolání stěžovatele ztotožnil se skutkovými zjištěními obvodního soudu, a protože odchylky v právním hodnocení věci městským soudem neměly význam pro rozhodnutí věci samé, rozsudkem ze dne 28. 3. 2017, č. j. -224, potvrdil zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu.

5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 3. 2019, č. j. -252, odmítl dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu výroku městského soudu jako nepřípustné, přičemž posuzoval přípustnost dovolání týkající se tří odlišných nároků. Odčinění nemajetkové újmy bylo stěžovateli vedlejší účastnicí již zčásti poskytnuto; proto Nejvyšší soud ve zbytku (42 835 Kč) dovolání v této části odmítl pro bagatelní výši nároku. Dále podle Nejvyššího soudu nemohla právní otázka, zda je možné náklady předchozích řízení uplatnit jako náhradu škody podle , založit přípustnost dovolání - městský soud se v jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ze stejného důvodu nemohly založit přípustnost dovolání ani otázka posouzení požadované částky náhrady škody jako škody zaviněné vadným postupem soudce, ani otázka, zda lze náhradu těchto nákladů zohlednit v rámci přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy. Další stěžovatelem vymezené otázky nečinily dovolání přípustným, neboť na nich rozhodnutí městského soudu nespočívalo. Stěžovatelem v dovolání uvedenou judikaturu Nejvyšší soud vyhodnotil jako na danou věc nepřenositelnou a argumentaci stěžovatele ohledně vyprázdnění základního práva na náhradu škody Nejvyšší soud nepřisvědčil s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých byla rozhodná ustanovení shledána ústavně konformní.

6. Proti výše uvedeným rozhodnutím obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení. Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně posoudily kritéria stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za imateriální újmu, jakož i oprávněnost nároku na náhradu škody za náklady vynaložené na zastupování advokátem a nahrazené úspěšné protistraně v nepřiměřeně dlouho trvajícím řízení. Nárok na náhradu škody má stěžovateli náležet právě proto, že kdyby předmětná řízení probíhala řádně (zejména kdyby se nalézací soud po druhém zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem řídil jeho závazným právním názorem), zvýšené náklady by mu nevznikly. Ve výše uvedeném spatřuje stěžovatel porušení y, svých ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví podle d (dále jen " ") a na soudní a jinou právní ochranu podle a 3 y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu (dále jen " "), a je přípustná ve smyslu téhož zákona.

8. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní stížnost je jen polemikou s právními závěry obecných soudů a postrádá ústavněprávní rozměr. Obecné soudy v souladu s ústavním pořádkem vyložily, proč na základě rozhodných právních norem tvrzený nárok na náhradu škody stěžovateli nepřísluší a jaká výše náhrady imateriální újmy je v souladu s judikaturní praxí přiměřená. Pro stručnost Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy vyšly z převážně nesporných skutkových tvrzení procesních stran, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Ústavní soud nenašel žádný důvod, proč by měl napadená rozhodnutí, která vydaly soudy v rámci své pravomoci, rušit; mohl by zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti v případě excesu, který však v posuzované věci nezjistil. Stěžovatel se svou argumentací, jejíž podstatnou část vznesl již v řízení před obecnými soudy a která jimi byla spolehlivě vyvrácena, snaží učinit z Ústavního soudu nepřípustně další instanci soustavy obecných soudů.

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný. Toto usnesení obsahuje stručné odůvodnění podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu