Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2142/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hanzla, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019 č. j. -407, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku III. v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu [ d (dále jen " ")], právo na ochranu vlastnictví ( y), jakož i zásada rovnosti zaručená y.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") žalobu o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Nalézací soud výrokem I. rozsudku ze dne 2. 5. 2018 č. j. -310 uložil žalované České republice povinnost poskytnout stěžovateli písemnou a úředně podepsanou omluvu; výrokem II. zamítl žalobu v části, ve které stěžovatel požadoval omluvu v širším rozsahu; výrokem III. zastavil řízení v části, ve které se stěžovatel domáhal zaplacení částky 94 476 Kč s příslušenstvím; výrokem IV. uložil žalované zaplatit stěžovateli částku 41 925 Kč s příslušenstvím; výrokem V. zamítl žalobu v části, ve které stěžovatel požadoval zaplacení částky 23 599 Kč s příslušenstvím a výrokem VI. vyslovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") výrokem I. v záhlaví označeného rozsudku potvrdil výrok I., II., III. a V. rozsudku nalézacího soudu; výrokem II. změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žaloba o zaplacení částky 41 925 Kč s příslušenstvím se zamítá, a výrokem III. stanovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel uspěl se svým nárokem na omluvu, byť nikoli v celém rozsahu, naopak neuspěl s nárokem na přiznání zadostiučinění v peněžité podobě. Úspěch obou účastníků řízení byl tak přibližně stejný.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud neprovedl žádný důkaz, na jehož základě mohl dospět k závěru o stěžovatelovu "sudičství"; šlo-li o notorietu, pak odvolací soud neuvedl jejich zdroj, ani stěžovateli neumožnil se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim. Samotný počet sporů, bez zohlednění jejich důvodů a zejména výsledků, k závěru o zneužití práva na přístup k soudu vést nemůže. Odvolací soud porušil zásadu kontradiktornosti a zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatel měl úspěch v základu věci, náklady byly vynaloženy účelně, a proto mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupen v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Problematikou přiznávání náhrady nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 13. 9. 2011,

sp. zn.

ze dne 17. 3. 2014 či

sp. zn.

ze dne 7. 6. 2016).

8. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Při posouzení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu tzv. podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 1. 2014). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takový deficit však napadené rozhodnutí - resp. jeho relevantní výroky - nevykazuje. Odvolací soud nezaložil výrok o nákladech řízení na závěru o tzv. sudičství, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž na skutečnosti, že stěžovatel byl úspěšný pouze v části. Ve své žalobě požadoval rozsáhlou omluvu a 160 000 Kč s příslušenstvím, ve výsledku mu však byla přiznána pouze částečná omluva.

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu