Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1940/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Sidorjakové, zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem, sídlem Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2019 č. j. -424, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. dubna 2018 č. j. -388 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. listopadu 2017 č. j. -347, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména pak y, d (dále jen " ") a Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti: Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 11. 2017 č. j. -347 zamítl žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 4. 2015 daná stěžovatelce Mikroregionem Chebsko (dále též "žalovaný") je neplatná (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se stěžovatelka dopustila závažných porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, a to že dne 24. 3. 2015 nesetrvala na pracovišti stanovených 8 hodin (skutek č. 1 a 2), že pracovní neschopnost trvající od 26. 3. 2015 stěžovatelka doložila žalovanému až dne 30. 3. 2015 a navíc v průběhu této pracovní neschopnosti (ve dnech 30. 3. 2015 a 9. 4. 2015) se nezdržovala v místě bydliště a porušila tak léčebný režim (skutek č. 3), že se stěžovatelka po ukončení pracovní neschopnosti od 13. 4. 2015 do 20. 4. 2015 nedostavila do práce s odůvodněním, že má dovolenou, ačkoli jí dovolená nebyla v tomto termínu určena (skutek č. 4), že se stěžovatelka dne 20. 4. 2015 nedostavila ve stanovený čas do práce s tím, že si bere 3 hodiny volna a že dne 21. 4. 2015 pojede na pracovní cestu do Karlových Varů, ačkoli na ni nebyla žalovaným vyslána (skutek č. 5), a konečně že stěžovatelka "do dnešního dne nesplnila úkoly, které jí žalovaný dne 24. 3. 2015 písemně stanovil", a doposud nepředala dokumentaci týkající se Mikroregionu Chebsko (skutek č. 6). Ve vytčeném jednání, jehož důvody stěžovatelka ani po opakovaných výzvách nevysvětlila, žalovaný spatřuje závažné porušení pracovních povinností a porušení jiné povinnosti zaměstnance stanovené v , (dále jen " ").

3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 4. 2018 č. j. -388 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud, ač vyslovil souhlas se skutkovým závěrem okresního soudu o hlasování výkonné rady o výpovědi stěžovatelce, považoval tento skutkový závěr za nadbytečný, neboť v dané věci je "klíčový" , (dále jen " "), podle něhož, zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným ve veřejném rejstříku [rejstřík svazku obcí je veřejným rejstříkem dle , o obcích (dále jen " ")], nelze namítat, že právnická osoba nepřijala potřebné usnesení, že usnesení bylo zatíženo vadou, nebo že člen orgánu přijaté usnesení porušil. Stěžovatelka tedy podle názoru krajského soudu "nemůže namítat, že svazek obcí nepřijal potřebné usnesení (a to buď z důvodu, že nehlasoval příslušný orgán nebo že příslušný orgán k rozhodnutí nedospěl), nebylo-li sporu o tom, že žalovaného zastupoval správný člen jeho orgánu (předseda výkonné rady Ing. Hojda)". Dále krajský soud na rozdíl od okresního soudu dovodil, že stěžovatelka vytčeným skutkem č. 3 sice porušila povinnost dodržovat stanovený režim dočasně práce neschopného pojištěnce, ovšem nejednalo se o zvlášť hrubý způsob porušení této povinnosti odůvodňující dání výpovědi podle . Ohledně vytčeného skutku č. 4 však krajský soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že pokud žalovaný stěžovatelce "ani konkludentně" neurčil nástup dovolené od 13. 4. 2015, ze které by se mohla do práce vrátit až 20. 4. 2015, pak se v daném případě jednalo o neomluvené zameškání práce po dobu pěti pracovních dnů, které podle ustálené judikatury dovolacího soudu samo o sobě představuje porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje okamžité zrušení pracovního poměru. Protože tím spíše naplňuje důvod výpovědi podle , je výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce dopisem žalovaného ze dne 27. 4. 2015 platná.

4. Nejvyšší soud přezkoumal dovolání stěžovatelky z důvodu vymezeného dle věty první , že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle věta první , avšak nemohl se zabývat přezkumem skutkových zjištění krajského soudu a nesouhlasem stěžovatelky s některými skutkovými závěry. Dovolání bylo přípustné dle na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze dle k námitce zaměstnance přezkoumávat utváření vůle zaměstnavatele - právnické osoby vedoucí k jejímu projevu. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl dle s odůvodněním, že shora uvedené závěry krajského soudu jsou věcně správné a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla shodně jako v předchozích řízeních, že soudy se odmítly zabývat tím, že výpověď z pracovního poměru byla účelová, Ing. Hojda jednal v úmyslu se stěžovatelky zbavit již od počátku výkonu funkce předsedy výkonné rady žalované. Všechny jeho následné právní a jiné kroky byly vedeny tím, aby přijmul na místo stěžovatelky jiného zaměstnance (což se nakonec i stalo); z tohoto důvodu označila jeho jednání v řízení před obecnými soudy jako šikanózní, k čemuž žádný z obecných soudů žádný závěr nepřijal a naopak ji před tímto jednáním obecné soudy neochránily, čímž také porušily shora citované právo na spravedlivý proces zaručené u a Úmluvou. Zvolený postup soudů naopak ve výsledku uvedené jednání žalovaného aproboval a porušil tak jednu ze zásad , jíž je ochrana zaměstnance, zvláště pak proti šikaně, nemravnému jednání a diskriminaci.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, uváděla celou řadu procesních pochybení zejména okresního soudu, ke kterým krajský soud nezaujal žádný názor a Nejvyšší soud vady řízení nenapravil, což označila za výraz libovůle obecných soudů. Dovolací soud se s některými námitkami procesního charakteru vypořádal jen tak, že uvedl, že se nejednalo o vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále tvrdila, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu trpí absencí řádného odůvodnění a rozhodnutí je porušením práva na spravedlivý proces podle y a Úmluvy. Nejvyšší soud nedostál svým povinnostem plynoucím z y, jenž ukládá soudům chránit základní práva a svobody. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (např.

sp. zn.

, IV. US 1324/14,

,

,

, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska řádného procesu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.

8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo, neboť ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala již v řízení před okresním soudem, krajským soudem a Nejvyšším soudem, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly.

9. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitkám stěžovatelky. Krajský soud se soustředil na otázku společnou, a to, zda byl naplněn formální předpoklad pro podání výpovědi, totiž schválení příslušnými orgány žalovaného. Podle názoru krajského soudu však není namístě v případě svazku obcí postupovat analogicky jako u obcí samotných, kde podle judikatury sice starosta projevuje vůli navenek, ale musí mu předcházet rozhodnutí statutárního orgánu [argumentováno je v těchto případech rozdělením pravomocí jednotlivým orgánům obce v rámci územní samosprávy - srov. Svazek obcí je právnickou osobou ( )], přitom způsob jednání navenek může být u každého jednotlivého svazku obcí upraven odlišným způsobem ve stanovách dle . Pro svazek obcí jako právnickou osobu se použijí obecná ustanovení o jednání za právnickou osobu. Zastupování právnické osoby jejími zaměstnanci nebo členy orgánu nezapsaného do veřejného rejstříku je upravené v . V dané věci je však klíčový , podle něhož, zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného rejstříku (rejstřík svazků obcí je veřejným rejstříkem dle ), nelze namítat, že právnická osoba nepřijala potřebné usnesení, že usnesení bylo zatíženo vadou, nebo že člen orgánu přijaté usnesení porušil. Protože v průběhu řízení bylo dále prokázáno, že stěžovatelka vytčeným skutkem č. 3 (jestliže v době pracovní neschopnosti dne 30. 3. 2015 nebyla přítomna v místě bydliště při kontrole zaměstnavatele a až dne 9. 4. 2015 se dostavila do práce) porušila zvláště hrubým způsobem jinou povinnost zaměstnance podle , a vytčeným skutkem č. 4 (čerpala-li od 13. 4. 2015 do 20. 4. 2015 nepovolenou dovolenou) závažně porušila pracovní povinnosti, žalovaný důvodně přistoupil k výpovědi podle a h) .

10. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýkala obecným soudům, že nesprávně vyložily a použily a h) , tedy podústavní právo. Ústavní soud konstatuje, že uvedené ustanovení otevírá poměrně široký prostor pro obecné soudy, aby na základě vlastní úvahy a s ohledem na jedinečné okolnosti jimi posuzovaného případu daly pojmu (resp. slovnímu spojení) "závažné porušení povinností" konkrétní obsah. Jakkoli jejich uvážení nesmí obsahovat prvky libovůle, přezkum daného uvážení Ústavním soudem s ohledem na výše popsané postavení tohoto soudu a na skutečnost, že žádné ústavně zaručené základní právo hmotné povahy, které by mělo být při výkladu a použití citovaného ustanovení bráno v potaz, na věc nedopadá, je v principu možný pouze z procesního hlediska (resp. z hlediska principů řádného procesu), tedy zda obecné soudy svůj postup řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily. Skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s věcným posouzením, tak není z hlediska opodstatněnosti ústavní stížnosti právně významná, stejně tak jako eventualita, že by se toto posouzení jevilo Ústavnímu soudu jako nesprávné (srov. usnesení ze dne 6. 3. 2014

sp. zn.

).

11. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, jak okresní soud, tak krajský soud i Nejvyšší soud se otázkou intenzity porušení povinností stěžovatelkou podrobně zabývaly, a to včetně stěžovatelkou tvrzeného šikanózního jednání žalovaného, toto tvrzení však dle soudu nemůže obstát za situace, kdy sama stěžovatelka jednala v tomto případě v příkrém rozporu se i s vnitřními předpisy zaměstnavatele a o schválení své dovolené nepožádala. Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu, který rozsudek krajského soudu vyhodnotil jako souladný s jeho ustálenou rozhodovací praxí a vyjádřeným právním názorem (rozsudek ze dne 26. 10. 2000 sp. zn. , usnesení ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. ).

12. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Všechny obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Do jejich závěrů proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v jejich argumentaci žádný protiústavní exces nezjistil. Argumentace stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu nebyla případná.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu