Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2251/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Václava Hlavína, zastoupeného JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem se sídlem Pod Klaudiánkou 271/4a, 147 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -330 ze dne 11. 4. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -294 ze dne 29. 8. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. -247 ze dne 26. 2. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 6 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 1 080 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 18. 5. 2011 do zaplacení. Vyhověl tak v plném rozsahu žalobě podané z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nebytového prostoru (jako pobočky advokátní kanceláře) a bytu v domě stěžovatelem bez právního důvodu. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Změnil je ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky tak, že původní výši žalobci přiznaných nákladů řízení 480 929,60 Kč snížil na 395 128,50 Kč. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že obvodní soud nepřipustil jeho návrhy důkazů a rozhodl pouze na základě tvrzení žalobce, který sám důkazy nenavrhl. Nalézacímu soudu rovněž vytkl, že neprojednal námitku promlčení nových žalobcových tvrzení a v odůvodnění rozsudku ji zcela pominul. Stěžovatel dále namítl, že ve věci byl proveden důkaz znaleckým posudkem, který stanovil nájemné neexistujícího prostoru v budově. Stěžovatel uvedl, že vstupoval do nemovitosti a předmětných prostor v dobré víře, že právním důvodem je naplňování dohody mezi ním a původní žalobkyní o dodržování posledního stavu jejich společného užívání nemovitosti i po dobu probíhajícího předchozího sporu o určení vlastnictví, což soudy nevzaly patřičným způsobem v úvahu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud se s týmiž argumenty stěžovatele, které nyní uvádí v ústavní stížnosti, dostatečně vypořádal. V napadeném usnesení dovolací soud poukázal na to, že již nalézací soud se vypořádal s důkazními návrhy, kterým nevyhověl, přičemž odvolací soud vyložil důvody správnosti tohoto postupu, včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu. Konkrétně obvodní soud neprovedl výslech dvou svědků k otázce užívání advokátní kanceláře a bydlení stěžovatele pro nadbytečnost a nehospodárnost, neboť k ní již provedl důkaz listinami i svědeckými výpověďmi šesti svědků (viz bod 23 napadeného rozsudku soudu prvního stupně). Námitkou promlčení vznesenou stěžovatelem se soudy nemusely zabývat, poněvadž ve skutečnosti nedošlo ke změně žaloby, od níž stěžovatel námitku promlčení odvozoval (srov. blíže str. 6 - 7 napadeného usnesení dovolacího soudu). Odvolací soud dostatečně obšírně vysvětlil, proč označení prostor se ve znaleckém posudku lišilo, v podrobnostech lze na toto odůvodnění odkázat (srov. bod 11 rozsudku městského soudu). Konečně ani výhradám stěžovatele stran nepřihlédnutí k jím tvrzenému naplňování dohody mezi ním a původní žalobkyní nelze přisvědčit. Tuto svoji námitku stěžovatel odvíjí od tvrzení, že sama původní žalobkyně mu měla předat klíče k používání prostor. Odvolací soud ale v tomto směru podotkl, že odpovědnost za bezdůvodné obohacení přichází v úvahu i tehdy, kdy prostory dosud užívané z titulu vlastnického práva nebyly po jeho zániku odevzdány výlučnému vlastníkovi. V podrobnostech lze odkázat na závěry vyslovené v bodu 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Z výše řečeného plyne, že soudy se předmětným sporem podrobně zabývaly a z provedeného dokazování vyvodily přesvědčivé skutkové i právní závěry. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu