Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3200/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Stonawského, zastoupeného JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamele, Ph.D., advokátem sídlem Potoční 1094, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. -432, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2017 č. j. -296, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. března 2016 č. j. -146, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a 1) Boleslava Stonawského, 2) Alžběty Branné, 3) Mgr. Renaty Kaletové a 4) Miloslava Štěpánka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že postupem soudů došlo k porušení y a d.

2. Kromě usnesení Nejvyššího soudu jsou napadená rozhodnutí v ústavní stížnosti označena nesprávnou spisovou značkou a datem rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti napadené rozsudky okresního a krajského soudu nepřiložil, Ústavní soud zjistil informace o jejich správném označení z vyžádaného spisového materiálu.

3. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 3. 2016 č. j. -146 byl zamítnut návrh na určení, že důvody pro vydědění stěžovatele (coby žalobce) jeho otcem uvedené v ě o vydědění ze dne 15. 2. 2012 nejsou dány. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování okresní soud konstatoval, že o vydědění stěžovatele není stižena neplatností. Dále učinil závěr, že byl prokázán zákonný důvod vydědění stěžovatele - trvalé vedení nezřízeného života, a to zejména s přihlédnutím k jeho dlouhodobému vyhýbání se práci.

4. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 5. 2017 č. j. -296 byl rozsudek okresního soudu potvrzen a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. -432 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

II.

6. Stěžovatel má za to, že soudy při svém rozhodování nepostupovaly tak, aby nedocházelo k porušování jeho práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno na jeho úkor. Výklad pojmu vydědění učiněný obecnými soudy stěžovatel považuje za striktní a vnímá jej jako projev přepjatého formalismu. Okresní soud argumentoval mimo jiné i tím, že zůstavitel uvedl jako důvod jeho vydědění trvale nezřízený život, zahálčivost a neplacení dluhů, a v právním hodnocení se ztotožnil s pojmem "nezřízený život" uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. , a aplikoval jej i na vydědění stěžovatele. Argumentace okresního soudu se však stěžovateli jeví jako nepatřičná a v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Stěžovatel je toho názoru, že je zde dán rozpor mezi svobodou projevu a jeho dědickým právem a je přesvědčen, že jeho projevy na sociálních sítích není možné brát vážně a soud jim přikládá zbytečně velký význam. Poukazuje také na to, že několik nešťastných momentů v jeho životě mu znemožnilo trvaleji pracovat za odpovídající platové podmínky.

III.

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů přípustná není (viz bod 12. a 13.).

IV.

8. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že dovolání stěžovatele odmítl podle , neboť (vznáší-li výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a dovozuje-li vlastní právní názor, podle něhož nebyla na jeho straně splněna podmínka nezřízeného života a jeho trvalosti, jako zákonný důvod pro vydědění) je v něm uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení , a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

9. Pro úplnost pak Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska aplikace a interpretace , (ve znění účinném do 31. 12. 2012; srov. , ), je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů ve věci vydědění z důvodu trvalého vedení nezřízeného života, není v rozporu s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. (jak dovolatel v dovolání namítá) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

10. Dovolání stěžovatele bylo tedy odmítnuto pro neuplatnění způsobilého dovolacího důvodu, který je podle jednou z podstatných obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Této skutečnosti přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak relevantně neoponuje, jelikož ústavní stížnost vůči usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje vůbec žádnou argumentaci.

11. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel v dovolání uvedl (kromě pasáže, která se doslovně shoduje s textem ústavní stížnosti) následující [citováno včetně nesprávného označení a gramatických chyb]: "Dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, spočívající v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil a následně i aplikoval ustanovení písmeno d) , kdy zůstavitel může vydědit potomka, jestliže trvale vede nezřízený život. Dovolání proti výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně zde nebyla v minulosti vyřešena dikce písmeno d) , kdy podle názoru dovolatele zde není splněna podmínka nezřízeného života a rovněž tak trvalosti. Podle gramatického výkladu tohoto paragrafu má dovolatel za to. Že musí splňovat onu soustavnost nezřízeného života po dlouhý časový úsek a k tomuto je nutné provést zevrubné a pečlivé dokazování. Jak bylo předestřeno již výše, dovolatel je toho názoru, že nesplňuje svým chováním dikci zákona a citovaný judikát není pro jeho případ přiléhavý. Je tedy nutné, aby ve věci rozhodl ad hoc Nejvyšší soud ČR a vysvětlil tak pojem " trvale nezřízený život"."

12. Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti netvrdil, že by jeho dovolání zákonem vyžadované náležitosti splňovalo a toto jednoznačně nevyplývá ani ze samotného dovolání. Na postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl podle , tak za této situace nelze hledět jako na postup, který by byl ústavně nesouladný. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

13. Tato skutečnost má pak procesní důsledky také pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku okresního soudu a rozsudku krajského soudu. Z tohoto hlediska totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že stěžovatel řádně nevymezil dovolací důvod, Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v , nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. věta za středníkem ), tedy jinými slovy, je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání naplňujícím předepsané obsahové náležitosti osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. ).

14. V takovém případě pak ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku okresního soudu a proti rozsudku krajského soudu nelze považovat za přípustnou (obdobně viz např. usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 9. 2018 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 9. 2018; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu