Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 769/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jana Midrly a 2) Daniela Midrly a 3) Víta Midrly, všech zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2018 č. j. -344, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Jaroslavy Navarčíkové a 2) Martiny Šupové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení a d (dále jen " ").

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 4. 2015 č. j. -260 určil, že 1) vedlejší účastnice jako 1) žalovaná a Miroslav Navarčík, zemřelý dne 22. 7. 2010, jako původně 2) žalovaný [který v průběhu řízení zemřel a usnesením okresního soudu ze dne 29. 3. 2011 č. j. -35 bylo rozhodnuto, že na místo 2) žalovaného bude v řízení pokračováno s vedlejšími účastnicemi 1) a 2)] nejsou dědici po zůstavitelce Ireně Navarčíkové, zemřelé dne 2. 2. 2010 (výrok I.). Výroky II. a III. okresní soud rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že "žalované neoznačily přes poučení soudu další důkazy" a tedy že "žalované ohledně sporné závěti ze dne 18. 12. 2009 důkazní břemeno neunesly".

3. Proti rozsudku okresního soudu podaly vedlejší účastnice jako žalované odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 2. 2016 č. j. -289 byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. změněn tak, že žaloba na určení, že 1) vedlejší účastnice a Miroslav Navarčík nejsou dědici po Ireně Navarčíkové se zamítá. Ve výroku II. byl rozsudek okresního soudu změněn ohledně náhrady nákladů řízení. Krajský soud poté, co dovodil, že "zásadním důkazem jsou svědecké výpovědi svědků závěti Karla Donata a Milady Donatové", že "nelze tyto svědky hodnotit jako svědky nevěrohodné", že "závěť splňuje po formální stránce náležitosti allografní závěti ve smyslu ", a že "v průběhu řízení žalovaní prokázali, že u datovanou 18. 12. 2009 podepsala zůstavitelka Irena Navarčíková", dospěl k závěru, že sporná závěť, kterou zůstavitelka ustanovila univerzálními dědici 1) vedlejší účastnici a Miroslava Navarčíka, je platná, tudíž žaloba není důvodná.

4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé jako žalobci dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 9. 2016 č. j. -322 dovolání stěžovatelů podle věty první , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen " "), odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v a v dovolacím řízení tedy nelze pro uvedený nedostatek pokračovat. Dále Nejvyšší soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

5. Na základě ústavní stížnosti stěžovatelů Ústavní soud nálezem ze dne 10. 7. 2018

sp. zn.

(dostupný v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2016 č. j. -322 zrušil, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu podle y a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Podle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud nesprávně posoudil obsah dovolání stěžovatelů a v důsledku toho se jím odmítl zabývat. Ústavní soud dovodil, že závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelé ve svém dovolání uplatnili jiný dovolací důvod, nemá v obsahu dovolání potřebnou oporu a lze v něm spatřovat exces, v jehož důsledku bylo stěžovatelům - za předpokladu, že jejich dovolání mělo i další náležitosti podle - upřeno posouzení jejich dovolání z hlediska jeho přípustnosti podle , popř. též jeho meritorní posouzení a rozhodnutí o něm.

6. Ve věci poté rozhodoval znovu Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 29. 11. 2018 č. j. -344 dovolání stěžovatelů zamítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné, jelikož rozsudek krajského soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

7. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelé vznáší k posouzení otázku procesního práva, "kterého z účastníků řízení stíhá důkazní břemeno ohledně prokázání vlastnoručního podpisu zůstavitelky Ireny Navarčíkové, zemřelé dne 2. 2. 2010, na allografní závěti", která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. by tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak, než jak to učinil odvolací soud. Nejvyšší soud poukázal na to, že ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu již dříve dospěla k závěru, že spornost pravosti podpisu zůstavitele na allografní závěti (pořízené podle , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") bez toho, aniž by bylo (také) zpochybněno svědectví osob, které se na závěť podepsaly, neodůvodňuje postup podle , a tedy že allografní závěť sepsaná podle je neplatná vždy pouze tehdy, bude-li vyvráceno řádné svědectví těchto osob (k tomu srov. zejména právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. ). Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že pro rozhodnutí sporu o určení dědického práva z allografní závěti ( ) tak není - na rozdíl od sporu o určení dědického práva vyplývajícího z holografní závěti - (zásadně) určující vyřešení otázky pravosti podpisu zůstavitele na závěti; v projednávané věci navíc pro rozhodnutí sporu ani nebylo určující neunesení důkazního břemene ohledně pravosti podpisu zůstavitelky na závěti, když krajský soud dospěl k závěru o tom, že 1) vedlejší účastnice a Miroslav Navarčík, zemřelý dne 22. 7. 2010, jsou dědici zůstavitelky ze závěti ze dne 18. 12. 2009, neboť "zůstavitelka u datovanou 18. 12. 2009 podepsala", a tedy "závěť datovaná 18. 12. 2009 je platná", na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování a jejich správného právního posouzení (srov. "zásadní důkaz" v podobě výpovědi svědků závěti).

8. Nejvyšší soud dále dodal, že výše uvedené nic nemění na tom, že stěžovatelé v dovolání uplatňují výhrady především proti hodnocení důkazů krajským soudem, zejména v otázce věrohodnosti svědků závěti ze dne 18. 12. 2009 pořízené zůstavitelkou, jakož i proti hodnocení výsledků znaleckých posudků o pravosti podpisu zůstavitelky na této závěti odvolacím soudem, a tedy také proti správnosti jeho skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. V dané souvislosti Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatelé tak nerozporují právní posouzení, nýbrž - v konečném důsledku - brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, který dovolacímu přezkumu nepodléhá ( ). Nesouhlasí-li stěžovatelé, jak je soudy zjištěn skutkový stav s tím, že z provedených důkazů nebyl skutkový stav zjištěn řádně a správně právně posouzen ve vztahu k řešení určité právní otázky, nejde o výtku nesprávného právního posouzení věci, ale o napadení rozhodnutí odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017 sp. zn. ). Podle ustálených závěrů soudní praxe pak proces hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. ).

II.

Argumentace stěžovatelů

9. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že i po opětovném rozhodnutí Nejvyššího soudu se domnívají, že postupem soudů bylo dotčeno jejich ústavní právo na soudní ochranu, a to již tím, že v průběhu soudního řízení došlo ke ztrátě základního důkazu, a to originálu závěti, na základě které se cítili být k dědictví po zemřelé Ireně Navarčíkové povoláni vedlejší účastníci. Tím, že soud ztratil originál této y, znemožnil stěžovatelům, aby tato byla podrobena základnímu a v obdobných řízeních prováděnému znaleckému zkoumání z hlediska pravosti podpisu zůstavitelky.

10. Stěžovatelé nesouhlasí ani s tím, že krajský soud vycházel pouze z výpovědí svědků Karla Donata a Milady Donatové, jejichž výpovědi považuje za zásadní důkaz, a zcela pominul ostatní v řízení provedené důkazy. Opřít závěr o unesení důkazního břemene pouze o rozporuplnou výpověď svědků, kteří jsou navíc v úzkém přátelském vztahu s 1) vedlejší účastnicí, považují stěžovatelé za porušení práva na soudní ochranu.

11. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku odmítl jejich argumenty týkající se pravosti podpisu zůstavitelky na allografní závěti s tím, že je považuje za výhrady proti skutkovému stavu, když podle jeho názoru otázka pravosti podpisu zůstavitele není pro rozhodnutí sporu o určení dědického práva určující. S tímto názorem stěžovatelé nesouhlasí. Rozhodnutí o dědickém právu z allografní závěti podle stěžovatelů jednoznačně závisí na posouzení pravosti závěti a pro skutkový závěr o této pravosti závěti je závěr o pravosti podpisu zůstavitele zásadní.

12. Stěžovatelé dále namítají, že jejich dovolání nesměřuje proti skutkovým závěrům soudů, ale proti tomu, jak soudy hodnotily důkazní břemeno a jeho unesení při prokazování pravosti podpisu zůstavitelky.

13. Krajský soud a Nejvyšší soud podle stěžovatelů přehlédly hrubé rozpory ve výpovědích osob účastnících se sepisu závěti, které jsou tak markantní, že důvěryhodnost svědků, resp. jejich výpovědí ohledně okolností sepisu závěti Ireny Navarčíkové, zcela zásadním způsobem zpochybňují. Odůvodnění krajského soudu podle stěžovatelů tak nemá podklad v provedeném dokazování. Pokud tedy vedlejší účastníci, jako ti, koho v tomto případě stíhá důkazní břemeno, k podpoře svých tvrzení nepředložili jiné důkazy k prokázání platnosti závěti, toto břemeno dle názoru stěžovatelů neunesli.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

16. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

17. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Zásah Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití zákona, připadá v úvahu, jestliže soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

, N 98/15 SbNU 17).

18. Namítají-li tedy stěžovatelé v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů obecnými soudy, zejména výpovědí svědků (přičemž však petitem ústavní stížnosti rozsudek krajského soudu nenapadají), je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v y. O takový případ v posuzované věci nejde.

19. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí vyšel ze závěrů Ústavního soudu obsažených v jeho kasačním nálezu a zabýval se stěžovateli vznesenou otázkou procesního práva, "kterého z účastníků řízení stíhá důkazní břemeno ohledně prokázání vlastnoručního podpisu zůstavitelky Ireny Navarčíkové, zemřelé dne 2. 2. 2010, na allografní závěti", která podle stěžovatelů v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. by tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak, než jak to učinil odvolací soud. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že uvedená otázka již byla ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyřešena. Nejvyšší soud tak posoudil dovolání stěžovatelů v souladu s příslušnými ustanoveními a dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, pročež dovolání stěžovatelů zamítl, přičemž se zabýval rovněž tím, zda rozsudek krajského soudu nebyl stižen vadou uvedenou v Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

20. Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti, že v průběhu řízení se ztratil originál závěti jako zásadní důkaz, přehlížejí závěry Nejvyššího soudu, že pro rozhodnutí sporu o určení dědického práva z allografní závěti ( ) není zásadně určující vyřešení otázky pravosti podpisu zůstavitele na závěti; allografní závěť sepsaná podle je neplatná vždy pouze tehdy, bude-li vyvráceno řádné svědectví těchto osob. Krajský soud výstižně v odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že zásadním důkazem v předmětné věci jsou svědecké výpovědi svědků závěti Karla Donata a Milady Donatové a že tyto svědky s ohledem na jejich svědecké výpovědi i okolnosti provázející podpis závěti Ireny Navarčíkové nelze hodnotit jako nevěrohodné. Podle krajského soudu nebylo stěžovateli ani prokázáno, že by tito svědci závěti nebyli současně přítomni při výslovném projevu vůle Ireny Navarčíkové, že datovaná dnem 18. 12. 2009 je její závětí, ani že by tuto u svědci závěti nepodepsali. Nebyly rovněž shledány důvody, pro něž by Karel Donat a Milada Donatová nemohli být svědky závěti podle .

21. Ústavní soud konstatuje, že argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí považuje za ústavně souladnou a srozumitelnou. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními y, jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.

22. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu