Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1272/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Mgr. Romany Volné, zastoupené JUDr. Michaelou Volnou, advokátkou se sídlem Práčská 3315/8e, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2019, č. j. -324, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2018, č. j. -218, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. června 2017, č. j. -154, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II. Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Stěžovatelka se žalobou proti obchodní společnosti SMQ FINANCE s.r.o. (dále jen "vedlejší účastnice") domáhala určení neexistence zástavního práva k části nemovitostí o velikosti podílu 2/3, neboť zástavní právo plynoucí ze smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené manželem stěžovatelky dne 18. 10. 2007 podle stěžovatelky platně nevzniklo a neexistuje. Podíl na předmětných nemovitostech patřil podle názoru stěžovatelky do společného jmění manželů. Manžel stěžovatelky uzavřel v právním postavení zástavce zástavní smlouvu, kterou byla zajištěna pohledávka třetích osob vůči zástavnímu věřiteli. Stěžovatelka tvrdí, že manžel zástavní smlouvu uzavřel bez jejího souhlasu, přičemž nebyl výlučným vlastníkem nemovitostí. Zástavní smlouva tak podle ní odporuje zákonu a je podle , , v tehdy platném znění (dále jen " ") neplatná. Podle ní se jednalo o zastavení cizí věci, které bez souhlasu vlastníka nemůže platně vzniknout ( ).

3. Vedlejší účastnice žalobu označila za výkon práva v rozporu s dobrými mravy s cílem obstruovat legální postup spočívající ve výkonu zástavního práva zpeněžením nemovitostí. Konstrukce stěžovatelky podle ní vůbec nereflektuje právní úpravu správy věcí spadajících do společného jmění manželů ( ) a s tím související institut relativní neplatnosti ( ) a jeho promlčení. Ustanovení týkající se zastavení cizí věci nelze aplikovat předně proto, že zastavené nemovitosti nejsou ve vztahu k manželu stěžovatelky cizí věcí (neboť je jejich vlastníkem spolu se stěžovatelkou). Upozorňuje na to, že stěžovatelka námitku promlčení vůči ní dosud platně nevznesla a pokud by tak učinila, stalo by se to bezmála devět let po uzavření smlouvy včetně jejího zapsání do katastru nemovitostí, tedy pozdě. Dovolání se neplatnosti navíc musí být učiněno vůči všem účastníkům sporné smlouvy. Žaloba tak měla směřovat i proti manželu stěžovatelky, neboť se jej verdikt soudu dotkne stejně zásadně jako vedlejší účastnice. S ohledem na promlčení vedlejší účastnice nevidí důvod k rozhodnutí o vstupu manžela stěžovatelky do řízení.

4. Okresní soud ve Frýdku-Místku napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit náklady řízení protistraně. Soud vyslovil závěr, že stěžovatelka je sice aktivně legitimována žalobu podat, neboť je spoluvlastníkem zatížených nemovitostí, nemá ale naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Vzhledem k tomu, že výrok pravomocného rozsudku je závazný pouze pro účastníky daného řízení ( ), nebyl by závazný pro manžela stěžovatelky. Takové rozhodnutí by neodstranilo stav nejistoty, proto pro podání určovací žaloby stěžovatelka nemá naléhavý právní zájem. O okruhu účastníků, který by měl v řízení vystupovat, soud stěžovatelku nepoučoval, neboť by to překračovalo rámec poučení o procesních právech a povinnostech.

5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Na rozdíl od soudu prvého stupně podle názoru odvolacího soudu stěžovatelka má naléhavý právní zájem na určovací žalobě. S ohledem na skutečnost, že její manžel nebyl účastníkem řízení před soudem prvého stupně, byť je zřejmé, že se jej rozhodnutí po hmotněprávní stránce rovněž dotýká, není dána věcná legitimace účastníků. Návrhu stěžovatelky na přistoupení jejího manžela jako účastníka na její straně, který učinila v souvislosti s podaným odvoláním, odvolací soud nemohl vyhovět, neboť přistoupení účastníka v odvolacím řízení ustanovení nedovoluje.

6. Nejvyšší soud usnesením dovolání stěžovatelky odmítl a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá nárok na úhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelka v dovolání uplatnila jiný důvod, než který je uveden v Procesní postup i rozhodnutí odvolacího soudu shledal v souladu s jím zmíněnou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i co se týče namítaného nesplnění poučovací povinnosti a vyloučení přistoupení účastníka.

III. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka se domnívá, že dovolací důvody jasně vytýčila, byť je neopřela o žádnou judikaturu. Jednalo se o problematiku účastníků řízení, kdy oba nižší soudy si nejsou jisti, jakým způsobem má uplatnit svá práva, a vyslovují odlišné názory na legitimaci účastníků. Další otázkou byla poučovací povinnost soudu. Namísto toho, aby se dovolací soud věcně zabýval posouzením přednesených otázek, dovolání odmítl s konstatováním, že je dovolání vadné, aniž by se eventuálně pokusil vady odstranit. Takovým postupem jí Nejvyšší soud odepřel spravedlnost.

8. Podle názoru stěžovatelky se na její situaci vzhledem k okolnostem případu vztahuje tzv. výjimečná poučovací povinnost soudu a soud ji proto měl poučit o tom, že účastníky řízení musí být oba manželé.

9. Odvolací soud navíc k odlišnému právnímu názoru stran procesní věcné legitimace dospěl na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvého stupně, aniž je sám zopakoval.

IV. Vlastní posouzení

10. Stěžovatelka uvádí v té části ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, že uplatnila námitku, že krajský soud porušil y, a Nejvyššímu soudu vytýká, že se jí nezabýval, ač to bylo jeho povinností, jak má plynout z judikatury Ústavního soudu. Úvodem možno zmínit, že Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. (460/2017 Sb.) mj. uzavřel, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y, a že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle .

11. Jak patrno z výše uvedeného, krajský soud potvrdil rozhodnutí o zamítnutí žaloby na určení neexistence zástavního práva, neboť není splněna podmínka věcné legitimace účastníků, neboť požadované rozhodnutí by se po hmotněprávní stránce týkalo i manžela stěžovatelky, který není účastníkem. Stěžovatelka v dovolání tvrdí, že k tomuto pro ni překvapivému závěru odvolací soud dospěl vadným procesním postupem, neboť při výkladu procesního práva se dopustil nesprávného právního posouzení věci odchylujícího se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou však stěžovatelka nepodpořila odkazem na příslušnou judikaturu. Uvedla toliko výčet vad řízení, kterých se z jejího pohledu odvolací soud dopustil. Dovolací soud uzavřel, že obecně formulovaným odkazem na dovolací důvod bez uvedení konkrétní právní otázky procesního práva a ustálené rozhodovací praxe, od které se odvolací soud odchýlil, nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání ( ve spojení s ). Dále v odůvodnění naopak uvedl odkazy na svou judikaturu, s níž je procesní postup i závěry odvolacího soudu v souladu.

12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo jiné tvrdí, že uplatnila relevantní, tj. právní námitky, neboť namítla porušení y, přičemž vytýká Nejvyššímu soudu, že pochybil, když se jimi věcně nezabýval. Nelze ovšem pominout, že toto tvrzení by mohlo mít význam pouze za předpokladu, že by byla zpochybněna ústavnost postupu Nejvyššího soudu, neboť jen za této situace by v případně "znovuotevření" dovolacího řízení mohl Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek krajského soudu zrušit. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti v tomto směru žádnou konkrétní námitku nevznesla, přičemž ani Ústavní soud, na straně Nejvyššího soudu, jenž uzavřel, že dovolání trpí vadami, protože stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle , prima facie žádné pochybení nezjistil.

13. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady, aniž by předtím stěžovatelku vyzval k jejich odstranění. Tento postup je v souladu s , který v dovolacím řízení vylučuje (mimo jiné) použití , upravující povinnost předsedy senátu vyzvat k odstranění vad podání. Tuto otázku podrobně rozvádí usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019,

sp. zn.

.

14. Ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím krajského a okresního soudu Ústavní soud za dané situace posoudil jako nepřípustnou podle , neboť stěžovatelka (řádně) nevyčerpala dovolání, které v dané věci představovalo poslední procesní prostředek podle , případně mimořádný opravný prostředek podle . To proto, že odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladů přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím nižších soudů. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení ), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil" (podrobně v tomto směru již usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

a mnoho dalších). Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. ustanovení věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím krajského a okresního soudu - považovat za přípustnou.

15. Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle , odst. 2 písm. a) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu