Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
107896.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 628/19
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. S., t.č. Vazební věznice P.O.BOX 5, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, č.j. 8 Tdo 1057/2018 -31, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 61 To 98/2018 , a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 T 39/2017 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 T 39/2017 , byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 , odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (pod bodem 1.), dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem 2.) a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem 3.). Za skutky pod bodem 1. a 2. dle § 199 odst. 2 trestního zákoníku a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy dle § 196 odst. 1 , odst. 3 trestního zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu Mělník ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 14 T 34/2016 , byl stěžovatel za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří toků nepodmíněně. Za skutek pod bodem 3. bylo podle § 44 trestního zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Mělník ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 14 T 43/2017 , ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Nymburk ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 2 T 30/2017 . Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozené za nemajetkovou újmu 100 000 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu 3 432 Kč.
2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 61 To 98/2018 , bylo odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítnuto.
3. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesením ze dne 25. 10. 2018, č.j. 8 Tdo 1057/2018 -31.
II.
4. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadá usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2018 (nesprávně uvedeno 29. 3. 2017), sp. zn. 61 To 98/2018 , a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 T 39/2017 . Vzhledem k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, č.j. 8 Tdo 1057/2018 -31, zabýval se Ústavní soud také přezkumem tohoto usnesení.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Obvodní soud pro Prahu 8 podle něj vycházel nikoliv z důkazů, ale z dedukcí. Nesouhlasí s tím, že u poškozené mělo dojít k těžké újmě na zdraví. Poukazuje na rozpor mezi závažností skutku a právní kvalifikací, jakož i na to, že poškozená nebyla v pracovní neschopnosti a již předtím trpěla stresovou poruchou. To, že byl již vícekrát trestán, by podle stěžovatele nemělo mít vliv na výši trestu. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje také v upuštění od uložení souhrnného trestu odnětí svobody.
6. Další část ústavní stížnosti pak již zjevně nesouvisí s případem stěžovatele, když se týká skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
III.
7. Ústavní soud setrvale zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústav y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Jak bylo již mnohokrát konstatováno, procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v posuzované věci nedošlo. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
IV.
10. Z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel svou argumentací napadal v prvé řadě hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, v návaznosti na to rozporoval jimi učiněná skutková zjištění a ve své podstatě se domáhal jejich změny, a teprve na tomto základě (tedy až sekundárně) namítal nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání popsaného v bodě 1. výroku o vině. Na extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, jímž by zároveň docházelo k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod, stěžovatel v dovolání nepoukázal, ale zabýval se výhradně zpochybňováním skutkových závěrů soudů nižších stupňů, brojením proti validitě znaleckých závěrů a zcela hypotetickými úvahami nad právním posouzením jednání, vycházejícím z jeho vlastní (a pro něj příznivější) konstrukce skutkového děje. Z těchto důvodů Nejvyšší soud konstatoval, že takto formulované výhrady nezakládají jeho oprávnění věcně přezkoumávat napadená rozhodnutí a dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Nad rámec tohoto rozhodnutí se pak Nejvyšší soud vypořádal také s argumentací stěžovatele týkající se závěrů znaleckého posudku a ve stručnosti také s jeho dalšími námitkami.
11. Důvody, pro které by za protiústavní mělo být považováno usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Za této situace proto postačí poznamenat, že odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
12. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkami stěžovatele, které směřují proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (a potažmo také proti usnesení Městského soudu v Praze). Pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i § 125 trestního řádu, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se podstatnými okolnostmi zabývaly, vycházely z potřebného množství důkazů, které náležitě hodnotily, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, a odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč.
13. Při rozhodování o vině stěžovatele soudy vycházely z výpovědi poškozené, která byla podpořena také výpověďmi dalších svědků, lékařskou zprávou o ošetření poškozené a v širší souvislosti také jednáním stěžovatele popsaným pod body 2. a 3. výroku o vině, proti kterému on sám ničeho nenamítal. Dále soudy vycházely také ze znaleckého posudku k osobě stěžovatele a také ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie k osobě poškozené, jakož i z výslechu znalců.
14. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se způsobení těžké újmy na zdraví poškozené, tuto stěžovatel uplatnil jak v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně, tak také prostřednictvím svého odvolání, přičemž soudy na ni reagovaly a srozumitelně vysvětlily, proč jedenáct měsíců trvající posttraumatickou stresovou poruchu poškozené považovaly za těžkou újmu na zdraví a proč obhajobu stěžovatele posoudily jako vyvrácenou dalšími důkazy. V podrobnostech lze přitom odkázat na zdůvodnění obsažené v ústavní stížností napadených rozhodnutích, jehož opakovanou detailní rekapitulaci Ústavní soud nepovažuje za nezbytnou.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí také proti výroku o trestu. Ústavnímu soudu však vzhledem k jeho postavení nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález
sp. zn. II. ÚS 455/05
ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], ani v tomto směru korigovat obecné soudy. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 3121/13
ze dne 3. 3. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz), k čemuž však v posuzované věci zjevně nedošlo. Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 vyplývá, že také výrok o trestu byl řádně zdůvodněn (jednání se stěžovatel dopustil ve zkušební době jiného odsouzení, k nápravě stěžovatele nepostačovala předchozí odsouzení podmíněnými ani alternativními tresty). Namítá-li stěžovatel, že k porušení jeho práv došlo také upuštěním od uložení souhrnného trestu odnětí svobody, v ústavní stížnosti nijak blíže nespecifikuje, jak k takovému porušení mělo dojít (či spíše jak by k takovému porušení vůbec mohlo dojít).
16. Lze tedy uzavřít, že soudy uspokojivě vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a proč na základě řádně provedeného dokazování dospěly k právě takovým závěrům, které v otázkách skutkového stavu, viny stěžovatele, právní kvalifikace jeho jednání a uloženého trestu učinily. Vypořádaly se také s obhajobou a námitkami stěžovatele a své závěry opřely o argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat. Další přehodnocování těchto rozhodnutí Ústavnímu soudu vzhledem k výše naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
17. Nedostatky, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu