Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1974/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Kobrové, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. -226, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2018, č. j. -177, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Jana Počinka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka, řádně zastoupená advokátem, podala včasnou ústavní stížnost, která směřuje proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud"). Vydání těchto rozhodnutí předcházel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") ze dne 15. 12. 2017, č. j. -142, který ústavní stížností napaden není. Je tomu tak proto, že nalézací soud částečně vyhověl vzájemnému návrhu stěžovatelky o zaplacení 50 979 Kč, zatímco žalobu vedlejšího účastníka zamítl.

Zjednodušeně řečeno šlo v řízení před obecnými soudy o majetkové vypořádání mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, kteří jako partneři žili delší dobu ve společné domácnosti, pořizovali bytové zařízení do bytu, který později prodali, a stěžovatelka není spokojená s tím, jak odvolací soud (ne)zohlednil investice z jejího výlučného vlastnictví do společného bytu. Po rozchodu a ukončení společného soužití nebyli bývalí partneři schopni uzavřít o majetkovém vypořádání dohodu, takže se obrátili na soud; z titulu bezdůvodného obohacení se snažili účastníci řízení před obecnými soudy o "vypořádání jejich společného partnerského soužití", které skončilo rozchodem.

Odvolací soud svůj rozsudek odůvodnil (mj.) tím, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nešlo o obchodní projekt, ale o partnerské soužití, a byť skončilo neúspěšně, pak soudní řízení, ve kterém má soud stanovit, kdo z bývalých partnerů do vzájemného vztahu více vložil, komu se méně vyplatil, nepomůže účastníkům se s rozchodem lépe vypořádat, a generuje jen zvýšené náklady spojené s vedením soudního sporu. V dané věci nejde o vypořádání společného jmění (účastníci nebyli manželé), a ačkoli všechny nároky se zaniklým spoluvlastnictvím předmětného bytu souvisí, nemůže jít ani o jeho širší vypořádání, zaniklo-li podílové spoluvlastnictví účastníků k bytové jednotce již převodem vlastnických práv na nového nabyvatele bytu. Navíc většina předmětů nebyla neoddělitelnou součástí bytové jednotky (§ 120 obč. zák.), a nelze tak bez dalšího učinit jednoznačný závěr, že byly v podílové spoluvlastnictví účastníků.

Z nesporných tvrzení účastníků je podle odvolacího soudu zřejmé, že se dohodli na výplatě kupní ceny za bytovou jednotku - i z provedených důkazů je nepochybné, že byli srozuměni s tím, co je předmětem převodu, jakou část kupní ceny budou inkasovat, a podle této dohody také jednali (žalobce získal částku 2 000 000 Kč a žalovaná 2 050 000 Kč). Při uzavírání smlouvy věděli, že předmětem převodu není pouze jejich společná bytová jednotka a že nabyvatel bytu spolu s nemovitostí získává vlastnické právo i k zařizovacím předmětům, které tvořily neoddělitelnou součást bytu (např. vana), i k vnitřnímu vybavení - movitým věcem, ať již byly v podílovém vlastnictví obou či výlučném vlastnictvím jednoho z nich (bod IV. kupní smlouvy ze dne 4. 9. 2015 + předávací protokol ze dne 29. 9. 2015). Všechny uvedené věci tak tvořily předmět převodu a byly zohledněny v kupní ceně. Kupní smlouva, která znamenala definitivní zánik podílového spoluvlastnictví účastníků, jejíž součástí byla dohoda o způsobu rozdělení kupní ceny, tak představovala i dohodu o vypořádání spoluvlastnictví. Veškeré investice do vypořádaného předmětu podílového spoluvlastnictví i náklady na jeho udržení (původní žalobní nárok) tak byly předmětem tohoto vypořádání.

Stěžovatelka se závěry odvolacího soudu nesouhlasí a namítá, že právní posouzení soudem druhého stupně ve vztahu k jejím investicím z výlučného vlastnictví do bytové jednotky v podílovém spoluvlastnictví s vedlejším účastníkem je (bez bližší ústavněprávní argumentace) protiústavní a dotýkající se článku 11 d (dále jen " ") - tedy vlastnického práva stěžovatelky. Napadá i usnesení dovolacího soudu, který odmítl dovolání jako nepřípustné podle ve spojení s pro "bagatelnost" věci.

Ústavní soud se s argumentací stěžovatelky ohledně nepřípustného zásahu do práva vlastnit majetek zaručeného v d neztotožňuje. Kromě odkazu na citovaný článek y neobsahuje ústavní stížnost žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci a je jen vyjádřením nesouhlasu s napadenými rozhodnutími, zejména potom s rozsudkem odvolacího soudu, který požadavku stěžovatelky, na rozdíl od soudu nalézacího, nevyhověl.

Ústavní soud chápe nespokojenost stěžovatelky s výsledkem sporu, který vedla se svým bývalým partnerem, nenašel však žádný důvod, pro který by měl do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat. Napadená rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna, a zejména na pečlivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, lze pro stručnost odkázat. Také podle Ústavního soudu je přirozené, že každý z partnerů do společného vztahu investoval finančně i citově, nelze však předpokládat, že tyto "investice" lze v případě nezdaru vyčíslit a vypořádat. Závěry o tom, že při prodeji bytové jednotky byly zohledněny i investice stěžovatelky do společné věci, jsou přesvědčivě vysvětleny a Ústavní soud je není oprávněn přezkoumávat jako další instance v rámci obecné justice, kterou není.

Obecné soudy postupovaly v řízení přesně podle příslušných procesních pravidel a svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu