Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1905/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků X, zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem Praha 2, Belgická 276/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, č. j. -123, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. -90, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 8. 2016, č. j. -49, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení a Mariana Zetocha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se žalobou domáhal proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení smluvní pokuty 62 700 Kč s příslušenstvím. Smluvní pokuta byla sjednána pro zajištění povinnosti vedlejšího účastníka vrátit stěžovateli finanční prostředky, které vedlejší účastník v pozici statutárního orgánu stěžovatele neoprávněně použil pro svoji potřebu. Součástí ujednání mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla dohoda o splátkovém kalendáři, jejímž prostřednictvím stěžovatel vyšel vedlejšímu účastníkovi vstříc, a proto její uzavření podmínil ujednáním o předmětné smluvní pokutě. Vzhledem k nesplnění závazku vedlejšího účastníka vrátit peněžní prostředky podle sjednaného splátkového kalendáře a nesplnění povinnosti dobrovolně smluvní pokutu zaplatit, se pak stěžovatel domáhal jejího zaplacení v rámci soudního řízení.

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též "nalézací soud") žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl; dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem je neplatné pro nedodržení formy, neboť smluvní pokuta nebyla v rozporu s ust. , , ve znění pozdějších předpisů, sjednána písemně.

Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele rozhodnutí nalézacího soudu napadeným rozsudkem potvrdil; závěry nalézacího soudu sice revidoval v tom smyslu, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla platně sjednána dohoda o splátkách dlužné částky, avšak ve vztahu k otázce splnění formálních náležitostí ujednání o smluvní pokutě se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud nadepsaným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné - s tím, že v případě dovoláním vymezených otázek se stěžovatel tvrzeného rozporu s judikaturou dovolacího soudu dovolává (formuluje dosud nevyřešenou otázku hmotného práva) procesně neregulérním způsobem, neboť oproti zjištěním soudů nižších stupňů prosazuje vlastní skutkový závěr.

Řádně zastoupený stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti považuje usnesení dovolacího soudu za protiústavní, porušující jeho právo na soudní ochranu a přístup k soudu ve smyslu d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Důvody pro odmítnutí dovolání formulované dovolacím soudem vyplývají podle stěžovatele z nesprávného výkladu skutkových závěrů nalézacího a odvolacího soudu, provedeného dovolacím soudem, a jeho formalistické aplikace bez zohlednění kontextu všech skutkových zjištění, ke kterým oba jmenované soudy v dané věci dospěly. Podle stěžovatele se dovolací soud dopustil odepření spravedlnosti tím, že odmítl dovolání stěžovatele na základě nesprávné interpretace skutkových závěrů soudů nižších stupňů a na základě nesprávné interpretace textu dovolání.

Pochybení spatřuje stěžovatel v postupu obecných soudů, které mu neposkytly ochranu v situaci, kdy vstoupil v jednání o uzavření dohody o smluvní pokutě se subjektem, který s uzavřením takové dohody souhlasil, sliboval ji a k její finalizaci zřejmě směřoval své jednání, a to jednání okamžiku uzavření dohody předcházející, i na ně navazující. V situaci, kdy uvedený subjekt až v rámci soudního řízení začal účelově tvrdit, že dohodu o smluvní pokutě sjednat nechtěl, soudy zvolily výklad právních jednání účastníků, který vyústil ve formalistické posouzení vztahu obou subjektů, které nekoresponduje se skutkovými okolnostmi a širokým kontextem případu, způsobuje nejistotu v právních vztazích a zakládá podstatnou nespravedlnost ve vyřešení sporu mezi stěžovatelem a vedlejších účastníkem.

Podle stěžovatele napadaná rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu představují porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle d vzhledem k přepjatému formalismu, s nímž obecné soudy zhodnotily otázku finalizace kontraktačního procesu týkajícího se ujednání o smluvní pokutě mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem.

Ústavní soud se seznámil s obsahem podané stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná

Ústavní soud není součástí obecné justice - její "další přezkumnou instancí". Zkoumá předmětnou věc jen z hlediska dodržení ústavnosti - v této souvislosti zejména v kontextu práva na přístup k soudu podle y. Uvedené právo však nezaručuje účastníkovi výsledek sporu podle jeho představ, ale projednání věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě bezezbytku stalo. Sporem stěžovatele se zabývaly soudy všech stupňů, každý z nich přesně tak, jak mu ukládá procesní předpis, a svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily. Soudy vysvětlily, proč je smluvní ujednání o smluvní pokutě neplatné pro nedostatek písemné formy a Ústavní soud není oprávněn jejich závěry v tomto ohledu revidovat, jsou-li odpovídajícím způsobem odůvodněny jako v tomto případě.

Ústavní soud může dále pro stručnost zcela odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nezjistil žádné porušení "obyčejného práva", natož práva ústavního, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu