Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4252/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem Svojsíkova 2, Ostrava-Poruba, právně zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Sokolská třída 21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018 č. j. -663, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2016 č. j. -500 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2016 č. j. -468, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 12. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ostravě, neboť je přesvědčena, že jsou v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a vybočují z mezí stanovených y, resp. y (dále jen " ").

2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin zjistil, že původní soudní řízení se týkalo povinnosti stěžovatelky obnovit nepřetržitou dodávku vody do tam specifikovaného bytu v Ostravě - Moravské Ostravě. Jelikož stěžovatelka nesplnila tuto soudem uloženou povinnost, byl nařízen výkon rozhodnutí a stěžovatelce byly postupně ukládány pokuty. Následně bylo oprávněnou navrženo uložení další pokuty, pročež se stěžovatelka u okresního soudu domáhala jednak odkladu provedení výkonu rozhodnutí, jednak zastavení výkonu rozhodnutí. Okresní soud návrh stěžovatelky zamítl (výrok I) a uložil jí povinnost nahradit oprávněné náklady řízení ve výši 1 050 Kč (výrok II). Stěžovatelka proto podala odvolání ke krajskému soudu, jenž o něm rozhodl tak, že usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit oprávněné náklady odvolacího řízení ve výši 1 050 Kč (výrok II). O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud tak, že je zčásti odmítl pro vady a zčásti pro nepřípustnost (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit oprávněné náklady dovolacího řízení ve výši 1 050 Kč (výrok II). Nejvyšší soud ve vztahu k převážné části dovolání uzavřel, že neobsahuje řádné vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pročež je nutné odmítnout je pro vady ve smyslu . Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že krajský soud rozhodl o jejím odvolání bez nařízení veřejného jednání, uvedl, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (zejména od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ve dne 9. 2. 2016 sp. zn. ), pročež je nezbytné zbylou část dovolání odmítnout pro nepřípustnost ve smyslu ve spojení s .

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti - jak ostatně sama uvádí - opakuje argumenty uplatněné již v řízení před obecnými soudy. V první řadě namítá, že v předmětné věci došlo k nesprávnému způsobu výkonu rozhodnutí - neměly jí být ukládány pokuty, nýbrž soud měl nařídit výkon rozhodnutí provedením prací podle . V druhé řadě namítá, že rozhodnutí Statutárního města Ostravy, Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz ze dne 19. 5. 2008 sp. zn. MOP 22726/2008 MOP S 596/2008, které bylo titulem pro (opakované) nařízení výkonu rozhodnutí obecnými soudy, není pravomocné, neboť stěžovatelce nebylo řádně doručeno. Tím mělo dojít k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces.

4. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona. V části směřující proti rozhodnutím okresního a krajského soudu - vyjma části týkající se námitky, že krajský soud rozhodl bez nařízení veřejného jednání - je však ústavní stížnost nepřípustná.

5. Ústavní soud se k problematice nepřípustnosti ústavní stížnosti ve vazbě na posuzování přípustnosti dovolání v civilních věcech vyslovil ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). V uvedeném stanovisku pléna konstatoval, že nevymezí-li dovolatelka (stěžovatelka), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná ve smyslu . Odmítnutí dovolání, které neobsahuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti, přitom nepředstavuje porušení y.

6. Z obsahu stěžovatelčina dovolání, které si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu, se podává, že tam obsažené vymezení přípustnosti dovolání skutečně nelze považovat za řádné. Stěžovatelka sice v úvodu dovolání parafrázuje znění a z dalšího textu vyplývá, že zřejmě měla v úmyslu uplatnit první kritérium přípustnosti dovolání, tj. to, že odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Následně však pouze stručně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 25. 4. 1980 sp. zn. , v němž navíc uvedený soud nerozhodoval jako soud dovolací. Jelikož stěžovatelka nevyčerpala efektivně všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, její ústavní stížnost musí být v části směřující proti rozhodnutím okresního a krajského soudu - vyjma části týkající se námitky, že krajský soud rozhodl o odvolání stěžovatelky bez nařízení veřejného jednání - odmítnuta pro nepřípustnost dle .

7. Ve zbylé části je ústavní stížnost sice přípustná ( a contrario), nicméně je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu .

8. Zaprvé, Ústavní soud se zabýval otázkou, zda napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyly porušeny ústavní principy plynoucí z práva na spravedlivý proces dle y. Zejména posuzoval, zda je napadené usnesení založeno na vhodných ustanoveních , dále zda je srozumitelné, logické, s ohledem na dotčenou problematiku a příslušnou právní úpravu náležitě rozsáhlé (řádné) a zda není výrazem svévole. Ústavní soud přitom bral v úvahu, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti, pročež není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu soudních rozhodnutí z hlediska ústavnosti.

9. S ohledem na výše řečené má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud nevybočil z ústavních limitů a neporušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, odmítl-li převážnou část jejího dovolání pro vady spočívající v nedostatečném vymezení předpokladů přípustnosti ( věta první ve spojení s ). Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je dostatečné (řádné), srozumitelné, logické a nikoli svévolné [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].

10. Zadruhé, porušení principů práva na spravedlivý proces nelze spatřovat ani v tom, že krajský soud s odkazem na nenařídil ve věci jednání. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuplatňuje žádné argumenty svědčící o tom, že krajský soud porušil její právo na projednání věci veřejně a v její přítomnosti dle y. Navíc k tomuto závěru nelze dospět ani po prostudování napadených rozhodnutí a přiložených listin.

11. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti pro nepřípustnost podle a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu