Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2126/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů A. H., J. H. a J. K., všech zastoupených Mgr. Martinem Mačkou, advokátem, se sídlem Husova 774, Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. -67, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. 4. 2018 č. j. -126, rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, odboru majetkového, stavebního řádu a investic, oddělení stavebního řádu ze dne 11. 11. 2016 č. j. KrÚ-50637/98/2016/OMSŘI/MV-7 a rozhodnutí Městského úřadu Lanškroun, odboru stavebního úřadu ze dne 17. 5. 2016 č. j. MULA 13549/2016/SU/Š, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. -67 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 3. 4. 2018 č. j. , kterým soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, odbor majetkový, stavebního řádu a investic, oddělení stavebního řádu ze dne 11. 11. 2016 č. j. KrÚ - 50637/98/2016/OMSŘ1/MV-7, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů (resp. jejich právního předchůdce) proti rozhodnutí Městského úřadu Lanškroun, odbor stavební úřad ze dne 17. 5. 2016 č. j. MULA 13549/2016/SU/Š. Výše uvedeným rozhodnutím Městského úřadu Lanškroun bylo ve výroku I. rozhodnuto o umístění stavby: polyfunkční objekt na ulici N. v L. Výrokem II. rozhodnutí stavebního úřadu bylo rozhodnuto o vydání stavebního povolení na stavbu: polyfunkční objekt na ulici N. v L. Stavba zahrnuje ve 3. nadzemním podlaží mimo jiné bytovou jednotku 1+KK. Stavební úřad v rámci svého rozhodnutí stanovil podmínky pro umístění stavby a podmínky pro provedení stavby. Rovněž se stavební úřad vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí k námitkám podaným ze strany stěžovatelů. Stěžovatelé jsou spoluvlastníky pozemku p.č.st. X1, jehož součástí je rodinný dům č.p. X2, který přímo sousedí s polyfunkčním objektem.

2. Stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu a 3 y.

3. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že usnesení Krajského úřadu Pardubického kraje, odbor majetkový, stavebního řádu a investic, oddělení stavebního řádu ze dne 14. 9. 2016 č. j. KrÚ-50637/98/2016/OMSŘI/lVlV-5, kterým byla účastníkům řízení stanovena lhůta k možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, nebylo řádně doručeno stěžovatelce A. H. a původnímu účastníkovi řízení, panu J. H., a to za situace, kdy v daném období byl pan J. H. již těžce nemocen a hospitalizován s rakovinou, na niž posléze zemřel. Předmětné usnesení totiž mělo být doručeno právnímu zástupci účastníků řízení, neboť oba byli v té době zastoupeni právním zástupcem. Nejvyšší správní soud připustil, že se jednalo o pochybení, nicméně shodně jako Krajský soud poukázal na to, že stěžovatelka nahlížela do spisu bezprostředně před vydáním rozhodnutí v odvolacím řízení, přičemž od té doby nebyly již do spisu pořízeny a založeny jiné podklady pro rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má za podstatné, že stěžovatelé byli fakticky o možnosti seznámení se s podklady srozuměni, byť nesprávnou procesní cestou. To však stěžovatelé pokládají za nedostatečné.

4. Další námitka stěžovatelů vychází z toho, že požadovali provedení důkazu v podobě předložených fotografií a listin, neboť se jednalo o důkazy přímo související s uplatněnými žalobními body. Soud tedy důkazy měl provést a tuto skutečnost uvést v odůvodnění rozsudku, případně měl provedení důkazů odmítnout a tento postup v odůvodnění rozhodnutí řádně zdůvodnit. Ani jedno však podle stěžovatelů krajský soud neučinil a s předloženými důkazy se nijak nevypořádal. I s touto námitkou stěžovatelů se však vypořádal v napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud (bod 35 napadeného rozhodnutí), když poukázal na protokol z jednání dne 28. 3. 2018, svědčící o tom, že krajský soud fotografie založil do spisu a další dokazování se rozhodl neprovádět. Je tedy zřejmé, že důkazy předložené při jednání soud provedl a k dalšímu dokazování již nepřistoupil. Takto se tedy podle Nejvyššího správního soudu krajský soud řádně s důkazními návrhy stěžovatelů vypořádal.

5. Dále stěžovatelé shledávají zásah do svých práv i v postupu správního orgánu, který pořídil fotodokumentaci, která se stala součástí správního spisu, a to bez účasti stěžovatelů, jako účastníků řízení, navíc v domě, který náleží do jejich spoluvlastnictví. Fotodokumentace tedy měla být podle stěžovatelů pořízena do jisté míry svévolně a zjevně účelově. Účelovost pořízené fotodokumentace se stěžovatelé snažili prokázat při soudním jednání, kdy Krajskému soudu předložili množství jiných fotografií, vč. grafického znázornění změny poměrů po plánované výstavbě polyfunkčního objektu, z nichž je zcela zřejmé, k jak zásadnímu odnětí výhledu výstavbou polyfunkčního objektu dojde.

6. Stěžovatelé též opakují svou argumentaci z řízení před obecnými soudy, že důsledkem jimi napadané stavby je odnětí dosavadního výhledu z domu stěžovatelů, ztráta soukromí stěžovatelů, rapidní zhoršení proudění vzduchu směrem k lodžii stěžovatelů a s tím související nepřiměřené snížení ceny nemovitosti stěžovatelů, neboť správní orgány ve správním řízení, resp. soudy v navazujícím soudním řízení, neposkytly stěžovatelům ochranu jejich vlastnického práva tím, že výstavbu polyfunkčního objektu povolily, resp. že ze strany soudů nedošlo k následnému zrušení rozhodnutí správních orgánů. Poté pak v ústavní stížnosti rozsáhle polemizují s argumentací obecných soudů k této otázce.

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

10. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé opakují své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jejich námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatelů na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti ani nereagují na argumenty Nejvyššího správního soudu, jimiž jejich argumentaci vyvrací (viz například popsanou reakci výše v bodě 4 tohoto usnesení). Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do hodnocení obecných soudů, které není ani excesivní, ani neodůvodněné. Obecné soudy se pečlivě zabývaly všemi námitkami stěžovatelů a vypořádaly se s nimi způsobem, který nemá žádných deficitů na úrovni ústavní i zákonné ochrany práv stěžovatelů. S ohledem na tento pečlivý soudní přezkum nelze shledat ani neústavnost napadených správních rozhodnutí.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu