Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2103/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Františka Šáchy, advokáta, zastoupeného JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem, se sídlem v Uherském Hradišti, Krátká 143, proti, usnesení Nejvyššího soudu č. j. -154 ze dne 30. dubna 2019, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně č. j. -124 ze dne 20.1istopadu 2018 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. -87 ze dne 27. června 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 d (dále jen " ") a právo na ochranu vlastnictví podle článku 11 odst. 1 y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 27. 6. 2018 č. j. -87 zastavil řízení proti stěžovateli co do částky 138 600 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem 1) a uložil mu zaplatit žalobkyni částku 606 400 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem III), a na nákladech řízení částku 57 712 Kč (výrok pod bodem V). Podstatou argumentace žalovaných (tedy i stěžovatele) bylo to, že žalobkyni nenáleží zprostředkovatelská odměna za prodej obchodního podílu společnosti Neostan s.r.o., neboť jeho kupec pan Miroslav Šuránek neměl být žalobkyní zprostředkován přímo, totiž ta zkontaktovala stěžovatele zejména s otcem a bratrem pana Miroslava Šuránka a pan Miroslav Šuránek se prohlídky areálu společnosti stěžovatele měl účastnit nikoli jako zájemce, ale jen jako příbuzný statutárního orgánu jednoho ze zájemců. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele a druhého žalovaného napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a jen změnil náhradu nákladů před soudem prvního stupně na částku 58 524 Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Nejvyšší soud pak napadeným usnesením dovolání stěžovatele i druhého žalovaného odmítl s tím, že kritériím stanoveným v odpovídá pouze ta část obsahu dovolání, v němž dovolatelé vyjadřují názor, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. , neboť vůbec nezjišťoval při zohlednění všech zjištěných okolností, jaká byla skutečná vůle jednajícího Romana Šuránka (zda měl při jednání s žalobkyní skutečně zájem jako fyzická osoba o koupi obchodního podílu), a takový projev vůle Miroslava Šuránka nezjišťoval vůbec. V tom ovšem dovolatelům nelze přisvědčit, neboť soudy nižších stupňů se vůlí těchto osob (jejich zájmem jako fyzických osob) zabývaly a vycházely přitom ze zjištěných okolností případu.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že již v průběhu nalézacího řízení zdůrazňoval, že svůj podíl převedl na fyzickou osobu, která nebyla účastníkem výběrového řízení, ani zájemcem o koupi podílu na společnosti Neostan s.r.o., neboť prohlídky areálu se zúčastnili pouze 4 zájemci, a to ZT energy s.r.o., TIRNOS Company s.r.o., AMON CS s.r.o. a FOTON FVE s.r.o., tedy jako zájemce nebyl uveden Miroslav Šuránek, který se sice prohlídky účastnil, ale nebyl společníkem, orgánem ani zaměstnancem firmy FOTON FVE s.r.o. Z toho pak stěžovatel dovozuje, že úvahy či závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením. Dále se domnívá, že se zprostředkující společností uzavřel tzv. smlouvu spotřebitelskou ve smyslu a a v takovém případě je třeba aplikovat výklad pro něj nejpříznivější.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

7. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva, jeho argumentace je ryze skutková a ve vztahu k hodnocení podústavního práva, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu a ochranu vlastnictví.

8. Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů a jejich právního hodnocení na úrovni podústavního práva, které není ani excesivní, ani neodůvodněné. Posuzování vzniku nároku na zprostředkovatelskou odměnu je úlohou obecných soudů. Ty v této své roli nepřekročily u stanovené limity pro ochranu základních práv účastníků řízení.

9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu