Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2034/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky J. A. T. a nezletilé A. S., zastoupené svou matkou stěžovatelkou J. A. T., obou zastoupených Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Václavská 20, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -177 ze dne 25. 2. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelky se v ústavní stížnosti domáhaly zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že napadeným rozhodnutím byla porušena tato jejich práva: právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na to, aby zájem dítěte byl předním hlediskem rozhodování soudů podle Úmluvy o právech dítěte, právo dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho vývoj podle Úmluvy o právech dítěte. Dále namítají porušení a y a písm. a) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka J. A. T. domáhala zvýšení výživného pro dceru. Okresní soud neshledal změnu poměrů u otce nezletilé a na základě toho zamítl návrh na úpravu výživného. Proti rozsudku se stěžovatelka odvolala, přičemž namítala nesprávně zjištěný skutkový stav, zejména příjmové poměry na straně otce, navrhla doplnění dokazování a podle výsledků dokazování navrhla zvýšit výživné. Odvolací soud doplnil dokazování o daňové přiznání otce za rok 2018 a vyjádření rodičů. Napadeným rozhodnutím pak konstatoval, že nalézací soud správně zjistil skutkový stav a správně věc posoudil po právní stránce, a proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

3. Podle stěžovatelky bylo zásadní vadou řízení před krajským soudem neaplikování zásady vyhledávací, neboť soud nezjistil dostatečně všechny potřebné skutkové okolnosti týkající se reálného příjmu a životní úrovně otce. Soud se spokojil s tvrzeným příjmem otce ve výši 24.000 Kč "čistého" měsíčně, který soud bez opory v důkazech shledal reálným a odpovídajícím profesi otce. Takový závěr bez podložení důkazy stěžovatelka považuje za projev libovůle. Stěžovatelka se domnívá, že reálný čistý příjem otce je významně vyšší díky fakticky nižším nákladům, než odpovídá paušálu 80 %, který otec uplatňuje v daňovém přiznání. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem, že otcem tvrzený příjem odpovídá jeho profesi a uváděným nákladům, neboť tento závěr je podle stěžovatelky v rozporu s provedenými důkazy.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se krajský soud vypořádal již v napadeném rozhodnutí, přičemž závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů na úrovni posuzování postupů a podmínek stanovených podústavním právem. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.

8. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatelky na soudní ochranu napadeným rozhodnutím, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu