Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1922/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Petrem Tandlerem, advokátem se sídlem Gorkého 659/15, Liberec I - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019, č. j. -405, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 19. září 2018, č. j. -372, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 10. dubna 2018, č. j. -347, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel ústavní stížností navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 4. 2018, č. j. -347, byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 2 a půl roku. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu 2 let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Stěžovatel se trestného činu dopustil tím, že jako řidič nákladního vozu v rozporu s a , ve znění pozdějších předpisů, dostatečně nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, neviděl tak poškozeného, který však nebyl nikterak vybaven bezpečnostním oděvem s označením z retroreflexního materiálu a který stál u vozidla, které nebylo nijak označeno jako překážka provozu na pozemní komunikaci a které bylo odstaveno na mostě v připojovacím jízdním pruhu, a v nedovolené rychlosti 110 km/h do nich narazil. Poškozený vlivem zranění vzápětí zemřel a v jeho automobilu sedící poškozená přitom utrpěla tržnou ránu nad pravým okem v čelní krajině, tržnou ránu nad pravou Achillovou šlachou a zhmoždění levého lokte, s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 7 dnů.

4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. , zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2019, č. j. -405, odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

II.

6. V ústavní stížnosti stěžovatel s poukazem na popis skutku namítl, že okresní soud takřka bezvýhradně spatřuje příčinu následku uvedeného v § 143 tr. zákoníku v jeho jednání. Konkrétně v tom, že jel rychlostí přes 100 km/hod a nedostatečně sledoval provoz na silnici. K tomu stěžovatel uvádí, že od roku 2016 je pro místo, kde k nehodě došlo, povolená rychlost 110 km/hod. Jeho rychlost, která byla v době nehody vyšší než tehdy povolená, tak nebyla neadekvátní poměrům na daném úseku. Závěr o nesledování situace v provozu na komunikaci vyplývá z pouhé domněnky, kterou bez jakéhokoliv objasňování učinil soud pouze na základě teorie znalce, ač žádný poznatek nesvědčí pro závěr, že by nebyl orientovaný v situaci provozu na pozemní komunikaci. I ostatní svědci, kteří místem v inkriminovanou dobu projížděli, uvedli, že objíždění stojícího auta poškozeného bylo značně obtížné.

7. Soudům vytýká, že minimalizovaly spolupůsobení příčin na straně poškozeného a prakticky nehodnotily tyto příčiny jako podstatné pro vznik následku, který nastal z jeho jednání jako obviněného. Soud prvého stupně se přitom zabýval spoluzaviněním poškozeného a uvedl, že poškozený se dopustil několika dopravních přestupků, avšak jeho spoluzavinění nepřiřknul velký význam. Vůbec se však nezabýval pochybnostmi obhajoby stran způsobilosti poškozeného řídit motorové vozidlo, když neměl u sebe doklad o zdravotní způsobilosti, a bagatelizoval okolnost, zda byl poškozený vůbec zdravotně způsobilý k řízení motorového vozidla. Dále doplnil, že se soud prvého stupně zabýval pouze skutečnostmi, které svědčí o jeho vině, nikoli pak těmi, které jeho vinu snižují. Okolnosti, že poškozený vytvořil zcela nebezpečnou a nepředvídatelnou situaci, jednal protiprávně a objet takto jím odstavené vozidlo bylo značně obtížné, soud hodnotil jako nevýznamné pro určení míry porušení důležité povinnosti ze strany poškozeného.

III.

8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d) y]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů ( a y). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.

9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným podle .

IV.

10. Nedostatky, které by z pohledu přezkumu Ústavního soudu byly způsobilé zpochybnit napadená rozhodnutí, stěžovatel v ústavní stížnosti neoznačuje, když v podstatě znovu uvádí námitky, které uplatnil v rámci své obhajoby před obecnými soudy. S těmito námitkami se již však jednotlivé soudy adekvátním způsobem vypořádaly, což ovšem stěžovatel nereflektuje a totožnou argumentaci opakuje i v ústavní stížnosti.

11. V obecné rovině stěžovatel brojí proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, zpochybňuje provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Navzdory jeho přesvědčení ale z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy se řádně zabývaly podstatnými okolnostmi, vycházely z potřebného množství důkazů, náležitě je hodnotily jednotlivě, ve vzájemných souvislostech i v kontextu obhajoby stěžovatele, a následně odpovídajícím způsobem vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a proč. Vzhledem k obsáhlému odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud nepovažuje za nutné výsledky řádně provedeného dokazování opětovně rekapitulovat.

12. Obecné soudy věnovaly náležitou pozornost obhajobě stěžovatele. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že příčinou vzniku následku v podobě úmrtí poškozeného byla rychlá jízda stěžovatele, při níž stěžovatel dostatečně nesledoval situaci v provozu na silnici, na rozdíl od ostatních řidičů proto nezareagoval na překážku na vozovce v podobě odstaveného vozidla poškozeného, byť pro něho mohla být včas viditelná, a došlo proto k fatálnímu nárazu. Spoluzavinění poškozeného soudy nijak nebagatelizovaly, když jej stanovily v rozsahu 40 % a přihlédly k němu při úvahách o výši trestu a přiznané náhrady pozůstalým poškozeným. Námitce týkající se zdravotní způsobilosti se podrobně věnoval odvolací soud (č. l. 6 usnesení) a na jeho závěry tak lze plně odkázat.

13. Důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení , a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu