Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1014/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, proti jinému zásahu Krajského soudu v Praze, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), uvádí, že Krajské státní zastupitelství v Ostravě podalo ke v Ostravě dvě samostatné obžaloby, které Nejvyšší soud postupně přikázal k projednání v Praze (dále jen " "), kde jsou vedeny pod sp. zn. a . Stěžovatel má za to, že řízení v obou věcech mají být spojena, protože se týkají jednotlivých dílčích útoků pokračujícího zločinu podvodu [ , odst. 4 písm. e), odst. 5 ]. Z druhého usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 5. prosince 2018, č. j -71) je podle stěžovatele patrné, že důvodem pro přikázání je spojení obou věcí ke společnému řízení. ale věci nespojil, a to ani poté, co o takový krok stěžovatel požádal s odkazem na § 23 odst. 3 trestního řádu.

Podle stěžovatele neexistují žádné závažné důvody pro výše uvedený postup, je porušena zásada efektivity a rychlosti řízení a v samostatných řízeních mu vznikají rovněž další náklady. K dané problematice poukazuje na nález ze dne 20. prosince 2016,

sp. zn.

(N 248/83 SbNU 875), a navrhuje, aby Ústavní soud deklaroval, že nespojením věcí zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených v , 38 odst. 1 a 2 d (dále jen " "), a přikázal rozhodnout o spojení věcí sp. zn. a a vedení společného řízení.

Z obsahu spisu se podává, že první obžalobu podal státní zástupce dne 19. dubna 2017 (sp. zn. 4 KZV 29/2016) a Nejvyšší soud (v usnesení ze dne 3. ledna 2018, č. j. -73) k návrhu stěžovatele sice konstatoval místní příslušnost Krajského soudu v Ostravě (sp. zn. ), s ohledem na zdravotní stav stěžovatele však věc přikázal k projednání . Druhou obžalobu podal státní zástupce dne 24. října 2018 (sp. zn. 4 KZV 16/2017) - s tím, že podle jeho zjištění zdravotní stav stěžovatele umožňuje projednání věci u Krajského soudu v Ostravě (sp. zn. ). Přestože Nejvyšší soud opět konstatoval příslušnost Krajského soudu v Ostravě, znovu rozhodl o delegaci , protože takový postup je vhodný za účelem konání společného řízení, byť současně uvedl, že ve věci sp. zn. již u krajského soudu několik měsíců probíhá hlavní líčení.

Procesní otázky řízení svěřuje § 23 (obdobně i § 25) trestního řádu zcela do rukou obecných soudů, jejichž úkolem je posoudit existenci konkrétních důvodů či podmínek pro příslušné rozhodnutí; jsou to totiž právě a pouze obecné soudy, které se znalostí konkrétní věci, společných i rozdílných okolností řízení, mohou rozhodnout o spojení věcí. Tuto pravomoc obecným soudům poskytuje § 23 odst. 3 trestního řádu: "[j]sou-li tu podmínky společného řízení, může soud spojit k společnému projednání a rozhodnutí ...". Přestože podstatným kritériem je účelnost, hospodárnost a rychlost trestního řízení (viz § 20 odst. 1 trestního řádu), rozhoduje příslušný soud vždy podle vlastního uvážení, a nikoli obligatorně.

Není tedy porušením zaručeného práva stěžovatele, pokud k jeho žádosti obě řízení nespojil, což ovšem nevylučuje, že tak může učinit v budoucnu jak , tak i případně vyšší soud v řízení o opravných prostředcích. Popsaným postupem nebylo stěžovateli upřeno právo na přístup k soudu ( y). Namítá-li stěžovatel i porušení práva na zákonného soudce ( y), je namístě poukázat na skutečnost, že o změně soudu rozhodl Nejvyšší soud právě k návrhu stěžovatele, přičemž Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že příslušným k projednání věci je v Ostravě. Nespojení věcí není způsobilé ani omezit právo stěžovatele na veřejné a rychlé projednání věci v jeho přítomnosti a s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.

Za dané situace nezjistil Ústavní soud, že by postup krajského soudu byl jiným zásahem do základních práv stěžovatele, jak v ústavní stížnosti namítal.

Podle proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu