Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3334/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marcely Kettnerové, právně zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 5. 2017 č. j. -188, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017 č. j. -231 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2018 č. j. - 379, spojené s návrhem na zrušení , , ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítají.

Odůvodnění

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle d.

2. Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 1 300 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak na základě závěru o promlčení práva žalobkyně dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu (smlouvy) podle , , a , , ve znění pozdějších předpisů. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zdůraznil, že soud prvního stupně se zřetelem k okamžiku uzavření zástavní smlouvy k nemovitostem (27. 6. 2007) a dohody ze dne 1. 10. 2009 věc s přihlédnutím k , , správně posoudil podle S bližším odůvodněním se ztotožnil s jeho závěrem o promlčení práva namítat relativní neplatnost dotčených právních úkonů.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které dovolací soud posoudil jako nepřípustné, protože stěžovatelka v něm nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že se nedomohla, aby soudy věnovaly pozornost skutečnostem, které uváděla, důkazům, které navrhovala a kdy se stěžovatelka ani přes několikrát opakované žádosti právního zástupce nedomohla, aby soud provedl navržený důkaz- znaleckým posouzením nezávislého soudního znalce PhDr. Svobody, kterým znalec poukazoval na mnohé vady předchozího nedbale vypracovaného znaleckého posudku Mgr. Běhové. Ta neodhalila padělek podpisu stěžovatelky na fiktivní smlouvě o neexistující půjčce předložené žalovaným. Obecné soudy podle stěžovatelky neprovedly celou řadu důkazů a dospěly tak k chybným skutkovým závěrům. Ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení a navrhuje, aby Ústavní soud zrušené ustanovení nahradil jí navrhovaným zněním a aby jej uvedl do souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/7. Dále stěžovatelka navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávaném případě.

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

7. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatelky na soudní ochranu. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť předpoklady přípustnosti dovolání ( a ) vymezila tak, rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a to tím, že "neprovedl řádně navržené důkazy, které měly zásadní a možná jedinečný vliv na posouzení celé věci". V důsledku toho oba soudy dospěly k chybným skutkovým závěrům. Nejvyšší soud uzavřel, že vytýká-li stěžovatelka soudům obou stupňů, že neprovedly navržené důkazy, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného či procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v , , b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - je-li jimi řízení skutečně postiženo - přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné ( , věta druhá, ). S uvedeným závěrem dovolacího soudu nemá Ústavní soud důvod polemizovat, neboť vychází z jeho již ustálené judikatury.

8. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, jež se týkají nedostatečného dokazování a nesprávného zjištění skutkového stavu věci, je zjevné, že nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.

9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný. Spolu s ústavní stížností pak odmítl i návrh podaný dle , neboť ten sdílí osud ústavní stížnosti, stejně jako návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, k němuž neshledal relevantní důvody.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. července 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu