Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1617/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS, a.s., se sídlem U Habrovky 247/11, Praha 4, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem Nad Zátiším 586/22, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2019 č. j. -49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017 č. j. -525. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle , a 5, a 2 a d (dále jen " ") a y. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu orgánů celní správy při vyměření celního dluhu na dani z přidané hodnoty a spotřební dani vůči stěžovatelce, jakož i správních soudů, které uvedený postup aprobovaly.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Celní úřad Praha 3 vydal dne 30. 7. 2003 rozhodnutí č. j. 1498/03-08 o vydání platebních výměrů pod č. 43/2003, 44/2003, 45/2003, 46/2003, 47/2003 a 48/2003. Tyto platební výměry byly rozhodnutími Celního ředitelství Praha ze dne 28. 4. 2009 č. j. -21, č. j. -21 a č. j. -21, jakožto odvolacího orgánu, změněny. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 8. 2011 č. j. -131, byla zrušena výše citovaná rozhodnutí Celního ředitelství Praha, jakož i těmto rozhodnutím předcházející rozhodnutí Celního úřadu Praha 3. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2012 č. j. -218 zrušil ke kasační stížnosti Generální ředitelství cel rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ústavní soud usnesením

sp. zn.

odmítl pro nepřípustnost ústavní stížnost stěžovatelky proti těmto rozhodnutím správních soudů. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2017 č. j. -525 zamítl žalobu stěžovatelky proti výše citovaným rozhodnutím Celního ředitelství Praha, a Nejvyšší správní soud následně v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítl její kasační stížnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v , přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté y (srov. nález

sp. zn.

). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.

Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s právními závěry správních soudů a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v odvolacím řízení, jakož i v řízeních před správními soudy, a to od jejich samotného počátku. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance, která mu však nepřísluší.

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud - jakož před ním i soud městský - rozhodoval nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními , celního zákona, a , o správě daní a poplatků. Předmětem sporu, který byl před správními soudy projednáván opakovaně, je zejména otázka prekluze práva vyměřit celní dluh. V tomto směru proto Ústavní soud připomíná nález

sp. zn.

, v němž vyjádřil názor, že prekluze - jakožto institut, který se vyskytuje v různých odvětvích právního řádu - představuje takovou skutečnost, ke které mají orgány veřejné moci přihlížet ex offo. Tento požadavek je logickým důsledkem závažnosti následků, které jsou s prekluzí spojeny, tj. zánik samotného subjektivního práva. Účelem jakéhokoli procesu nikdy není ochrana neexistujících či fiktivních práv, a proto nelze prekludovanému právu poskytovat ochranu. Z tohoto pohledu tedy správní soudy postupovaly správně, pokud se primárně zaměřily na otázku prekluze, která byla v daném případě stěžovatelkou namítána i v žalobě proti rozhodnutím orgánů celní správy.

K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Tvrzení o porušení y stěžovatelka nepodložila relevantní ústavněprávní argumentací. Pokud zásahem do vlastnického práva mělo být doplacení celního dluhu a od toho se odvíjející snížení majetku stěžovatelky, lze tento zásah považovat za ospravedlnitelný, neboť k němu došlo na základě zákona. Doměření dlužného cla (daně) jako takové není trestem, povinnost zaplatit clo (daň) ve stanovených případech je zákonnou povinností, kterou stěžovatelka nijak nezpochybnila. Nesplnění této povinnosti vede ke vzniku odpovědnosti povinného za takové (ne)konání.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2019

JUDr. David Uhlíř, v. r.

předseda senátu