Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 507/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. N., zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. Legií 1719/5, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -206 ze dne 29. 11. 2018 a usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odbor hospodářské kriminality č. j. KRPT-104055/TČ-2017-070082 ze dne 7. 8. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná zejména , d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odbor hospodářské kriminality č. j. KRPT-104055/TČ-2017-070082 ze dne 7. 8. 2018 bylo rozhodnuto podle § 79a odst. 1 trestního řádu o zajištění věci, resp. v rozhodnutí blíže specifikovaných nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky, neboť ty jsou výnosem z trestné činnosti. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost ke krajskému soudu, který její stížnost rubrikovaným usnesením č. j. -206 ze dne 29. 11. 2018 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména to, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo k řádnému zjištění skutkového stavu, jež by umožňoval spolehlivě posoudit důvodnost zajištění předmětných nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky, což vede k tomu, že trestní řízení je od počátku vedeno v rozporu s principy demokratického státu a principy spravedlivého procesu. To pak ve svém důsledku vedlo i k porušení majetkových práv stěžovatelky garantovaných y. Stěžovatelka namítá, že tato pochybení nenapravil ani krajský soud Stěžovatelka rovněž vyjadřuje pochybnosti o nestrannosti a nepodjatosti policejního orgánu.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V dané věci je třeba primárně zdůraznit, že zajištění věci podle § 79a trestního řádu představuje prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací; nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, § 62).

Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. nález

sp. zn.

(N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013]. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovateli jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jeho práv (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 1. 2009 nebo

sp. zn.

ze dne 5. 2. 2014, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti formuloval základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad ( y), musí být vydáno příslušným orgánem ( , y) a nemůže být projevem svévole ( y a a 3 y), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 10. 2003). Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit [srov. nález

sp. zn.

(N 31/72 SbNU 365) ze dne 11. 3. 2014 nebo nález

sp. zn.

(N 206/71 SbNU 429) ze dne 2. 12. 2013].

Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť je toliko omezením dočasným, splňovat též kritérium přiměřenosti (srov. citovaný nález Ústavního soudu

sp. zn.

). Při hodnocení proporcionality je přitom třeba vzít v úvahu i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba ochrany základních práv jednotlivce [srov. např. nález

sp. zn.

(N 25/48 SbNU 291) ze dne 30. 1. 2008 či nález

sp. zn.

(N 62/52 SbNU 609) ze dne 19. 3. 2009].

Ústavní soud shledal, že kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci - tj. předmětných nemovitostí - z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy, byť stěžovatelka vyslovuje opačný názor. Policejní orgán i krajský soud svá rozhodnutí jasně, logicky a plausibilně odůvodnily v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu, pročež napadená rozhodnutí lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování, a to včetně náležitého odůvodnění ve smyslu y.

Pokud se týká námitky stěžovatelky ohledně podjatosti policejního orgánu, který věc vyšetřuje, pak je třeba konstatovat, že policejní orgán její námitce o podjatosti usnesením č. j. KRPT-104055/TČ-2017-070082 ze dne 19. 10. 2018 nevyhověl, přičemž své rozhodnutí náležitě odůvodnil; ostatně této námitce stěžovatelky nepřisvědčil ani krajský soud v rubrikovaném usnesení ze dne 28. 11. 2018. Dlužno dodat, že stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti předmětné rozhodnutí o nevyloučení příslušného orgánu z vykonávání úkonů daného trestního řízení samostatně nenapadá. Nicméně ani v případě, že by tak učinila, byla by s ohledem na zásadu subsidiarity její ústavní stížnost proti takovýmto rozhodnutím v této části nepřípustná (z konstantní judikatury Ústavního soudu např. usnesení

sp. zn.

ze dne 19. 7. 2007).

Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení stěžovatelkou namítaných ústavně garantovaných práv, zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2019

David Uhlíř v. r.

předseda senátu