Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 799/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Bělíka, právně zastoupeného JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem Bratčice 137, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. -104 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2018 č. j. -72, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 7. 3. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť je přesvědčen, že jsou v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces dle d (dále jen " "), jakož i s y a y.

2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin zjistil, že stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy v pozici žalovaného, přičemž předmětnou žalobu o zaplacení částky 955 460 Kč s příslušenstvím podala společnost OKK Koksovny, a. s. (dále jen "žalobkyně"). Okresní soud v Ostravě žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení (výrok II). Krajský soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 955 460 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil mu povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 113 488 Kč (výrok II) a povinnost nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 83 777 Kč (výrok III). Stěžovatel proto podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten o něm rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl pro vady podle (výrok I) a uložil mu povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 15 052 Kč (výrok II). Nejvyšší soud v odůvodnění poukázal na to, že stěžovatel ve svém dovolání nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle . Jelikož stěžovatel tyto vady v zákonem stanovené lhůtě neodstranil, jeho dovolání muselo být odmítnuto.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje skutkové okolnosti případu, dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a nabízí svůj vlastní pohled na to, jakým způsobem měla být interpretována příslušná ustanovení a (již zrušeného) , . Především za to, že obecné soudy dospěly k vadnému, nezákonnému a nespravedlivému závěru, že na straně stěžovatele došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně. Dále namítá, že ve skutečnosti se na úkor žalobkyně obohatila jiná osoba, což však obecné soudy nevzaly v potaz. Nakonec stěžovatel argumentuje, že Nejvyšší soud porušil jeho ústavně zaručené právo na přístup k soudu, když jeho dovolání odmítl pro vady. Je totiž přesvědčen, že jeho dovolání splňovalo veškeré náležitosti stanovené zákonem a předestřené právní otázky měly být Nejvyšším soudem náležitě posouzeny.

4. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona.

5. Ústavní soud musí nicméně konstatovat, že nyní posuzovaná ústavní stížnost je v části směřující proti rozsudku krajského soudu nepřípustná ve smyslu . Ústavní soud se k problematice nepřípustnosti ústavní stížnosti ve vazbě na posuzování přípustnosti dovolání v civilních věcech vyslovil ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). V uvedeném stanovisku pléna konstatoval, že nevymezí-li dovolatel (stěžovatel), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná ve smyslu . Odmítnutí dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, přitom nepředstavuje porušení y.

6. Z obsahu stěžovatelova dovolání Ústavní soud zjistil, že tam obsažené vymezení přípustnosti dovolání skutečně nelze považovat za řádné. Stěžovatel sice v úvodu dovolání uvádí, že "je dán dovolací důvod podle (sic!) odst. 1 o. s. ř, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v této věci spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále dovolací důvod podle , neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena" a předesílá, že splnění těchto zákonných náležitostí bude podrobně vysvětleno v dalším textu. Následně však neformuluje žádné konkrétní otázky, kterými by se měl Nejvyšší soud zabývat, neupřesňuje, zda se má jednat o otázku hmotného nebo procesního práva a necituje žádnou judikaturu Nejvyššího nebo Ústavního soudu, která by byla s to podpořit jeho závěry. Uvedené informace nejsou obsaženy ani v doplnění dovolání stěžovatele. A proto jelikož stěžovatel nevyčerpal efektivně všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva ( ), je nezbytné považovat jeho ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutí krajského soudu za nepřípustnou podle .

7. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyly porušeny ústavní principy plynoucí z práva na spravedlivý proces dle y. Zejména posuzoval, zda je napadené usnesení založeno na vhodných ustanoveních , dále zda je srozumitelné, logické, s ohledem na dotčenou problematiku a příslušnou právní úpravu náležitě rozsáhlé (řádné) a zda není výrazem svévole. Ústavní soud přitom bral v úvahu, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti - není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu soudních rozhodnutí z hlediska ústavnosti.

8. S ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud nevybočil z ústavních limitů, odmítl-li dovolání stěžovatele podle věta první ve spojení s Navíc s ohledem na obsah stěžovatelova dovolání a považuje Ústavní soud odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu za řádné, srozumitelné, logické a nevykazuje ani známky svévole [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].

9. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl pro nepřípustnost podle a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu