Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3696/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Alexandera Netta, sídlem Ječná 550/1, Praha 2 - Nové Město, insolvenčního správce dlužnice C & M, spol. s r. o., sídlem Zelený pruh 1560/99, Praha 4 - Braník, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018 č. j. -177, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2017 č. j. -144 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. ledna 2017 č. j. -105, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České pošty, s. p., sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. listopadu 2018, stěžovatel podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní ochranu podle d (dále jen " "), vlastnické právo podle y a právo na rovnost účastníků podle y a y, jakož i jeho právo na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 1. 2017 č. j. -105 v řízení proti žalovanému státnímu podniku Česká pošta, s. p. (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení částky 7 142 603,42 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu stěžovatele co do zaplacení částky 3 724 747,76 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 3 417 855,66 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Obvodní soud ve výroku I. zamítl žalobu na zaplacení částky 3 724 747,76 Kč s příslušenstvím, která je složena z nesplatné části zádržného ve výši 149 905,95 Kč podle smlouvy o dílo č. 2011/1190 ze dne 17. 10. 2011 (Pošta Praha 9), když vedlejší účastník k započtení použil svou pohledávku z titulu smluvní pokuty, která byla sjednána ve výši, jež je v rozporu s dobrými mravy a se zásadami poctivého obchodního styku a dále je složena z požadovaného doplatku ceny díla ve výši 3 544 860,62 Kč podle smlouvy o dílo č. 2011/1161 ze dne 4. 10. 2011 (Pošta Bílina 1), neboť nedošlo k řádnému provedení díla a stěžovateli tak nevznikl nárok na doplacení ceny díla. Ve výroku II. obvodní soud žalobě vyhověl co do splatné části ceny díla v rozsahu 3 417 855,66 Kč a to včetně úroků z prodlení podle smlouvy o dílo č. 2011/1190 ze dne 17. 10. 2011 (Pošta Praha 9), neboť podle jeho závěru se nárok stal splatným dne 21. 8. 2014, tudíž ode dne následujícího, tj. od 22. 8. 2014, se vedlejší účastník ocitl v prodlení a stěžovateli vzniklo právo od tohoto data požadovat úrok. O nákladech řízení obvodní soud rozhodl podle , (dále jen " ") tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 19. 9. 2017 č. j. -144 potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku I., změnil jej v přisuzujícím výroku II. tak, že žaloba o zaplacení částky 3 417 855,66 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Městský soud po zopakování provedených důkazů se blíže zabýval smluvními ujednáními mezi účastníky, ze kterých v případě obou předmětných smluv jednoznačně vyplývá, že cena měla být hrazena na základě faktur, které měly mít přesně sjednaný obsah a musely být doplněny ještě dalšími smluvně zakotvenými listinami, a to dokonce pod sankcí neplatnosti těchto faktur, kdyby nějaká z předepsaných náležitostí ve faktuře chyběla. Účastníci se tedy v rámci smluvní volnosti dohodli na způsobu a splatnosti ceny díla a za situace, kdy cena díla nebyla v souladu s příslušnou smlouvou řádně vyúčtována, nemohla pohledávka vzniknout. Městský soud dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů podle a 2 ve spojení s v celkové výši 174 793 Kč.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2018 č. j. -177 dovolání podle , odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti jako vadné.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je insolvenčním správcem v insolvenčním řízení vedeném proti obchodní společnosti C & M, spol. s r. o. (dále jen "úpadkyně"), na jejíž majetek byl usnesením městského soudu ze dne 19. 11. 2013 č. j. -8 prohlášen konkurs a stěžovatel byl od tohoto dne oprávněn vymáhat pohledávky, patřící do majetkové podstaty úpadce. Stěžovatel se žalobou ze dne 17. 12. 2014 domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky ve výši 7 142 603,42 Kč s příslušenstvím z titulu dvou smluv o dílo uzavřených mezi úpadcem a vedlejším účastníkem řízení.

6. První smlouva o dílo č. 2011/1161 ze dne 4. 10. 2011 byla označena jako "Bílina 1 - rekonstrukce objektu a přemístění pošty". Cena díla byla stanovena ve výši 7 843 417,20 Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), avšak vedlejší účastník řízení uhradil pouze 4 298 556,58 Kč.

7. Druhá smlouva o dílo č. 2011/1190 ze dne 17. 10. 2011 byla označena jako "Pošta Praha 9 - generální oprava střechy". Cena díla byla stanovena ve výši 3 597 742,80 Kč včetně DPH, avšak vedlejší účastník cenu díla neuhradil, a to ani částečně.

8. Podle názoru stěžovatele, pokud na základě shodně zjištěného skutkového stavu rozhodl městský soud stejně jako obvodní soud, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, jde podle rozhodovací praxe Ústavního soudu o tzv. překvapivé rozhodnutí, přičemž došlo k porušení principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Předmětný spor mezi stranami spočíval ve zcela jiných otázkách, než které posuzoval městský soud. Stěžovateli ani vedlejšímu účastníkovi v průběhu řízení nevadilo nedodržení smluvně ujednaných náležitostí pro fakturaci, cenu díla považovaly obě strany za splatnou a rozhodnutí městského soudu tak bylo pro stěžovatele překvapivé, neboť je nemohl, s ohledem na dosavadní průběh řízení, předvídat. Stěžovatel má za to, že městský soud postupoval zcela nekonformním způsobem, k tíži jeho práv, rozsudek obvodního soudu měl zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. To však neučinil, rozhodl sám bez ústního jednání, čímž zbavil stěžovatele možnosti, aby se v tomto směru bránil. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004

sp. zn.

(N 129/34 SbNU 311) a ze dne 24. 4. 2008

sp. zn.

(N 74/49 SbNU 119) a na usnesení ze dne 19. 7. 2007

sp. zn.

.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska pravomoci dané mu u a dospěl k závěru, že k namítanému porušení základních práv v posuzované věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadné použití podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002

sp. zn.

(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

12. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině běžného zákona.

13. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je - potenciálně ústavněprávně relevantní - tvrzení stěžovatele, že městský soud vydal překvapivé rozhodnutí, neboť ho neseznámil se svým náhledem na věc, respektive mu nedal možnost se k tomuto náhledu vyjádřit. Jakkoli je možno vnímat, že napadené rozhodnutí bylo pro stěžovatele překvapivé, nešlo o překvapivost, jež by představovala porušení jeho základních procesních práv prizmatem konstantní judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel totiž přehlíží, že odvolací soud napadeným rozhodnutím plně respektoval výsledek dokazování, ke kterému dospěl soud prvního stupně, na jeho základě však dospěl k odlišnému právnímu závěru, což mu ovšem příslušná ustanovení umožňují (srov. usnesení ze dne 19. 2. 2019

sp. zn.

).

14. Pokud jde o posouzení oprávněnosti žaloby ceny díla "Bílina 1 - rekonstrukce objektu a přemístění pošty", obvodní soud dovodil, že nebylo prokázáno řádné provedení díla úpadcem, jeho ukončení bez vad, ani jeho řádné předání. Z důvodu, že nedošlo k řádnému provedení díla podle věty druhé , obchodní zákoník, nevznikl stěžovateli nárok na doplacení díla. Pokud jde o názor stěžovatele, že vedlejší účastník uznal nárok úpadce tím, že úpadce částečně plnil, bylo prokázáno, že vedlejší účastník hradil pouze ty faktury, ke kterým byl přiložen seznam provedených prací, a to poté, co s rozsahem prací souhlasil a takové částečné plnění nemůže založit fikci uznání zbytku nároku. Obvodní soud proto žalobu co do částky 3 724 747,76 Kč zamítl.

15. Oproti tomu obvodní soud vyhověl žalobě co do splatné části díla "Pošta Praha 9 - generální oprava střechy" v rozsahu 3 417 855,66 Kč, když dovodil, že nárok se stal splatným dne 21. 8. 2014.

16. Městský soud konstatoval, že pokud obvodní soud věc právně posoudil podle druhé věty § 548 odst. 1 obchodního zákoníku, která ovšem upravuje pouze případy, kdy by ve smlouvě splatnost ceny nebyla upravena, což není tento případ, je jeho posouzení nesprávné, a tudíž je nesprávný i jeho závěr, že ke splatnosti ceny díla v obou případech stačila výzva stěžovatele ze dne 13. 8. 2014 s tím, že trvat na smluvně sjednaných náležitostech faktury by bylo pouhým přepjatým formalismem. U obou smluv tak bylo hmotněprávní podmínkou vzniku práva úpadce na zaplacení ceny díla vystavení a doručení faktury s přesně stanoveným obsahem dle smluvních ujednání obsažených v článcích 4 obou smluv, nikoliv samo předání a převzetí díla, které zakládá pouze právo vystavit konečnou fakturu s opět přesně smluvně definovaným obsahem. Stěžovatel, resp. úpadce, cenu díla v souladu s příslušnou smlouvou nevyúčtoval, proto jeho pohledávka nemohla vzniknout.

17. Nejvyšší soud dovodil, že podle není dovolání přípustné. Stěžovatel vytýkal městskému soudu nesprávné posouzení otázky splatnosti ceny díla, přičemž ve své argumentaci vycházel z tvrzení, že strany písemné znění smlouvy týkající se splatnosti ceny díla konkludentně modifikovaly. Podle závěru učiněného dovolacím soudem, takovým způsobem přípustnost dovolání založit nelze, neboť stěžovatel založil kritiku správnosti závěru městského soudu na odlišném skutkovém základě, než jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů a z něhož vyšel městský soud při právním posouzení věci. Pro úplnost dovolací soud dodal, že s tvrzením, že smlouvy o dílo byly co do ujednání o splatnosti ceny díla změněny konkludentně, stěžovatel přišel v rozporu s až v dovolání. Pokud stěžovatel namítal, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a městský soud porušil zákaz překvapivých rozhodnutí a tím se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, tvrzení stěžovatele nezahrnovalo žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v Vzhledem k tomu, že k napadeným výrokům o nákladech řízení chyběla v podaném dovolání jakákoliv argumentace, v této části posoudil dovolací soud podané dovolání jako vadné, neboť v důsledku absence řádných náležitostí nebylo možno posoudit jeho přípustnost a důvodnost.

18. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podanými opravnými prostředky řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu použitých právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ke stěžovatelem uplatněným námitkám Ústavní soud dodává, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích. Z obecného pohledu je však třeba konstatovat, že rozsah práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z y a z Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u a Úmluvou.

19. Ke vznesené námitce porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení této zásady se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v y a v odst. l y a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v , z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Stěžovatel dovozuje porušení zásady rovnosti účastníků a zásady pacta sunt servanda ze závěru učiněného městským soudem o tom, že nenastala splatnost závazků vedlejšího účastníka, a to i přesto, že úpadkyně vstoupila do insolvence. Pokud se stěžovatel na základě této argumentace dovolává zásady rovnosti účastníků, je třeba připomenout, že tato má reflexi výlučně procesní. Přitom není důvod pochybovat o tom, že se mu náležitého postavení účastníka řízení dostalo. V posuzované věci tedy nebylo namítané porušení zásady rovnosti účastníků podle y a Úmluvy Ústavním soudem shledáno.

20. Poukazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K uplatnění závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně používat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo (srov. usnesení ze dne 31. 10. 2017

sp. zn.

, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz).

21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu