Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1570/19

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem se sídlem Staré Město, Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, č. j. -82, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2016, č. j. -2027, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a soudní ochranu podle a násl. d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zahrnující mimo jiné výhradu zákona při označení trestnosti jednání a druhů trestů.

2. Z ústavní stížnosti a z připojených listin se zejména podává, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byl stěžovatel shledán vinným trestným činem podvodu, za což mu byl uložen společný trest [srov. k tomu řízení, jež vyústilo v odmítavé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. a na ně navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014,

sp. zn.

]. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výši 2 100 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a šesti měsíců. Konečně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení v obchodních korporacích či družstev na dobu devíti roků.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

5. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými a řádně vyhodnocenými skutkovými zjištěními. Za daného stavu věci proto není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.

6. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy rovněž přesvědčivým způsobem a dostatečně pečlivě svá rozhodnutí odůvodnily. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k ingerenci do dané věci.

7. V případě stěžovatele jde o pokračující trestnou činnost (o trestný čin podvodu), kdy prvou skupinou dílčích jednání a rozhodnutí o ní se Ústavní soud již zabýval a stěžovatelovu ústavní stížnost shora citovaným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V rozsahu těchto skutečností pak nyní Ústavní soud na závěry svého předchozího usnesení ve věci stěžovatele pro stručnost odkazuje. Podstatná odlišnost zde totiž ve vztahu k nyní posuzované skupině dílčích jednání stěžovatele zjistitelná není.

8. Byť stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení, z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí, byli směneční rukojmí buď totožní s výstavcem a leasingovým nájemcem, nebo s osobou s nimi spřízněnou, nevylučuje to ještě okolnost, že je stěžovatel svým záměrným jednáním uvedl v omyl a tím naplnil jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Stěžovatelovy vztahy se zajišťující bankou a fungování leasingové společnosti bylo pro leasingové nájemce natolik nepřehledné, že stěžovatel mohl lehce zastřít například promlčení směnečného dluhu nájemců (a mimo jiné i tím je uvést v omyl).

9. Ani podle názoru Ústavního soudu se soudy ve stěžovatelově věci nedopustily hypertrofie trestní represe, což by bylo například v rozporu se stěžovatelem odkazovaným nálezem

sp. zn.

ze dne 28. 4. 2010 (N 95/57 SbNU 247). V tomto nálezu totiž - byť stěžovatel takový výklad minimálně naznačuje - není uvedeno, že excesivní vyplnění biancosměnky by nikdy nemohlo naplňovat znaky trestného činu. V právě projednávaném případě se - rozdílně od cit. nálezu

sp. zn.

- nejedná o vztah dvou subjektů, kdy v rámci něho jeden z nich uplatní vůči druhému excesivně vyplněnou biancosměnku. V případě stěžovatele a jeho obchodní společnosti (resp. stěžovatelových spolupracovníků) šlo o záměrnou, plánovanou, dlouhodobou činnost, kdy excesivně vyplněné směnky byly uplatňovány proti mnoha subjektům s možností dosažení zisku v řádech stovek milionů korun. Již tím je ve stěžovatelově případě podle Ústavního soudu naplněna taková míra společenské škodlivosti, že případné uložení jiné než trestněprávní sankce stěžovateli by nepostačovalo. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti neuvádí v podstatě žádný věcný argument zpochybňující závěr, že věděl, že jeho spolupracovníci podle jeho pokynů přistupují k excesivnímu vyplnění biancosměnek, když rovněž v ústavní stížnosti netvrdí, že by z této činnosti neměl on sám (respektive jemu podléhající obchodní společnost) majetkový prospěch. Skutečnost, že k uplatnění mnoha biancosměnek nedošlo, pak byla zohledněna tím, že stěžovatel se shora uvedené činnosti podle soudu dopustil dílem ve stadiu pokusu a dílem ve stadiu přípravy.

10. Již v usnesení

sp. zn.

pak Ústavní soud vysvětlil, že ve věci stěžovatele nebylo podstatné, podle čeho tvrdil, že biancosměnky vyplňoval, neboť způsob vyplnění nevyplýval ani ze stěžovatelem preferovaných leasingových podmínek, ani z dohody uzavřené mezi stěžovatelovu společností a bankou. Tedy stěžovatelem i k ústavní stížnosti předložená odborná posouzení, z nichž má vyplývat, že si stěžovatel mohl vybrat, podle čeho směnky vyplní (tedy zda podle dohody s bankou nebo podle leasingových podmínek), nejsou pro posouzení věci už z toho důvodu rozhodná.

11. Lze tak uzavřít, že rovněž podle Ústavního soudu obecné soudy i při zohlednění všech zásad ovládajících rozhodování v trestním řízení mohly spravedlivě uzavřít, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla.

12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu