Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1850/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ivo Volkmera, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -174 ze dne 28. 3. 2019, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. - 123 ze dne 29. 11. 2016 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. -83 ze dne 25. 5. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 d (dále jen " "). Dále namítá zásah do svého práva na ochranu vlastnictví dle y a práva na podnikání dle y.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se návrhem na zahájení řízení podaným u Krajského soudu v Ostravě dne 8. 7. 2015 navrhovatel MVDr. Rudolf Skandera domáhal zrušení BEAVER s. r. o. (nyní BEAVER s. r. o. "v likvidaci"; dále též jen "společnost") s likvidací. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 5. 2016 č. j. -83 zrušil společnost s likvidací (výrok I.), likvidátorkou společnosti jmenoval JUDr. Ing. Danielu Majzlíkovou, LL. M. (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o odměně a náhradě hotových výdajů opatrovníka společnosti (výroky III., IV., V. a VI.). Vyšel přitom mimo jiné z toho, že navrhovatel a stěžovatel jsou společníky ve společnosti, a to každý s podílem o velikosti 50 %. Nejpozději od roku 2012 spolu navrhovatel a stěžovatel vůbec nekomunikují, přičemž tento stav má svůj základ i v nedobrých rodinných vztazích. Navzájem si korespondují pouze přes své právní zástupce.

3. Podle napadeného rozhodnutí vrchního soudu z provedeného dokazování krajského soudu i z tvrzení navrhovatele, stěžovatele a státního zastupitelství vyplývá, že mezi společníky jsou vztahy hluboce a trvale rozvráceny, což se negativně projevuje v obchodním vedení společnosti a plnění zákonem jí uložených povinností. Společnost sice nadále pronajímá pozemky a v insolvenčním řízení uplatnila svou pohledávku, tedy zčásti plní své úkoly, na druhou stranu však nepřizpůsobila své y zákonu o obchodních korporacích, nezakládá y do sbírky listin obchodního rejstříku, je účastníkem soudních řízení například o neplatnost usnesení valné hromady, je zatěžována tím, že společníci navzájem podávají na sebe trestní oznámení, nepodává daňová přiznání a byla jí zrušena registrace plátce DPH. Z toho vyplývá, že by stejně muselo být zahájeno řízení soudem o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora. Podle napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je v poměrech projednávané věci ze skutkových zjištění soudů zřejmé, že kvůli zásadním a nepřekonatelným rozporům existujícím mezi navrhovatelem a stěžovatelem je zcela paralyzována rozhodovací činnost valné hromady společnosti, když tato dlouhodobě nemůže (za přítomnosti obou společníků na valné hromadě) přijímat ani rozhodnutí vyžadující prostou většinu hlasů přítomných společníků, natožpak rozhodnutí koncepčního a zásadního charakteru, k nimž zákon vyžaduje kvalifikovanou většinu všech hlasů společníků. Přijala-li valná hromada společnosti i přes tento stav přece nějaké rozhodnutí (např. z důvodu nepřítomnosti jednoho ze společníků, jak se tomu stalo dne 1. 4. 2015), byla platnost takového rozhodnutí napadena (na valné hromadě nepřítomným společníkem) u soudu.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje některé závěry (skutkové i právní), které učinily obecné soudy. Opakuje svou argumentaci z řízení před obecnými soudy, že považuje za stěžejní, že jedinou činností společnosti je pronájem resp. pacht zemědělských pozemků. Tuto činnost společnost bez problémů vykonává, své rozsáhlé pozemky pronajímá a inkasuje nájemné. O tomto stavu nebylo v řízení sporu, proto se stěžovatel domnívá, že nelze společnost zrušit a nařídit její likvidaci, protože je tím zasaženo do jeho práva na vlastnictví a podnikání. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu pak zpochybňuje závěr, že vyhodnocení intenzity rozporů mezi společníky z pohledu důvodu pro zrušení společnosti s likvidací, je věcí volné úvahy soudu, kterou dovolací soud může přezkoumávat jen v případě zjevné nepřiměřenosti. Jelikož posouzení intenzity rozporu mezi společníky je neoddělitelně spojeno s právní úvahou, zda zde jsou či nejsou důvody pro zrušení společnosti s likvidací, musí být podle stěžovatele tato otázka bez dalšího otevřena dovolacímu přezkumu vždy a v celém rozsahu, a nikoliv jen v případě zjevné nepřiměřenosti.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

8. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu či jako zásah do svých substantivních základních práv, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.

9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2019

Vojtěch Šimíček, v. r

předseda senátu